Článek
Pamatuji si přesně den, kdy jsem potkala Lukáše. Bylo to na jedné firemní akci, kde se prezentoval jako nespoutaný, energický chlap plný vášně. Oči mu jiskřily, smích měl nakažlivý a jeho nadšení pro cokoli, co dělal, bylo až ohromující. Okamžitě mě okouzlil. Viděla jsem v něm dobrodružství, živel, někoho, kdo mi do života vnese barvy. A vnesl. Jenže někdy to byly barvy až moc křiklavé, nebo naopak šedé a plné mraků. Žít s cholerikem, to je jako žít na emocionální horské dráze.
Na začátku vztahu se to projevovalo spíš jako taková roztomilá vznětlivost. Něco se mu nepovedlo, vynadal počítači nebo bouchl pěstí do stolu. Většinou to rychle přešlo a on se omlouval, někdy až s komickou lítostí. Viděla jsem v tom jeho temperament, sílu osobnosti. Vždyť klidní a vyrovnaní lidé mě nikdy takhle nepřitahovali. Lukáš byl zkrátka… intenzivní. A já jsem si myslela, že s mou klidnější povahou to dokážeme vybalancovat. Že ho budu uklidňovat a on mě zase učit žít naplno.
Jenže s časem se „roztomilá vznětlivost“ proměnila v něco, co už roztomilé nebylo. Hádky byly častější, intenzivnější a mnohdy úplně bezdůvodné. Stačilo špatně položené dálkové ovládání, zapomenutý nákup nebo jiný názor na film, a najednou se spustila lavina výčitek, křiku a obviňování. Lukáš v takových chvílích vypadal jako úplně jiný člověk. Oči mu ztvrdly, čelisti se mu semkly a jeho hlas, který jsem kdysi tolik milovala, zněl drsně a nepříjemně. A já? Já jsem se stahovala do sebe. Snažila jsem se hádkám předcházet, našlapovala jsem po špičkách, abych ho náhodou něčím nevyprovokovala. Stalo se ze mě mistr v předvídání jeho nálad. Podle toho, jak se vzbudil, jak si ráno vzal kávu nebo jak odpověděl na pozdrav, jsem věděla, co mě čeká.
Bylo to vyčerpávající. Někdy jsem si připadala jako na minovém poli, kde každým špatným krokem riskuju explozi. Po každé hádce přišla fáze lítosti. Lukáš se omlouval, sliboval, že se změní, nosil květiny, vařil večeře. A já jsem mu věřila. Vždyť jsem ho přece milovala! Milovala jsem toho laskavého, vtipného a vášnivého muže, který mi dokázal vyznat lásku tak, že mi naskočila husí kůže. Milovala jsem jeho objetí, kdy jsem se cítila v bezpečí, a jeho hluboké, upřímné rozhovory, které jsme vedli dlouho do noci. A tak jsem vždycky odpustila a doufala, že tentokrát už to bude jiné. Že se mu podaří ty nekontrolovatelné výbuchy potlačit.
Jenže to se nedělo. Cyklus se opakoval. Období klidu a harmonie vystřídalo období napětí a hádek. Začala jsem se bát pozvat kamarády, bála jsem se jít s ním na veřejnost. Nechtěla jsem, aby viděli tu jeho „druhou tvář“. Chránila jsem ho, omlouvala ho před sebou samou i před ostatními. „On to tak nemyslí,“ říkala jsem si. „Má jen těžké období.“ Nebo: „Je prostě takový, ale má srdce na pravém místě.“
Největší bolestí bylo, když ty výbuchy směřovaly na mě. Slova, která mi ubližovala, nespravedlivé obviňování, ponižování. V takových chvílích jsem měla chuť utéct. Ale pak přišlo to jeho „Promiň, lásko, já nevím, co to se mnou je.“ A ten jeho pohled plný zoufalství, který mě vždycky znovu přiměl uvěřit. Milovala jsem ho totiž nesmírně. Milovala jsem ty chvíle, kdy byl sám sebou – tím starostlivým, milujícím partnerem, který mi nosil snídani do postele, pamatoval si každou maličkost a dokázal mě rozesmát i v té největší depresi.
Nakonec jsem ale musela čelit pravdě. Láska sama o sobě nestačí. Nemůže zahojit rány, které neustále vznikají. Nemůže změnit člověka, pokud on sám nechce. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že jeho chování není odrazem mé hodnoty, ale jeho vlastního vnitřního boje. A že ať ho miluji sebevíc, nemůžu ho zachránit. Zachránit jsem musela hlavně sebe.
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Rozejít se s člověkem, kterého tak moc milujete, ale který vás zároveň ničí. Bolest byla obrovská. Ale s ní přišla i úleva. Úleva z toho, že už nemusím našlapovat po špičkách, že se nemusím bát každého slova, každého gesta. Že si můžu svobodně dýchnout. Dodnes na Lukáše vzpomínám. S láskou, ale i s jistou nostalgií po tom, co mohlo být. A s poznáním, že někdy i ta největší láska nestačí k tomu, aby vztah fungoval. A že pustit někoho, koho milujete, může být ten největší projev lásky – k sobě samé.
