Článek
Byla jsem přesvědčená, že máme jasno. Plánovala jsem to celé měsíce. Rodinná dovolená v Chorvatsku. Představovala jsem si azurové moře, klidné večery s manželem a dětmi, jak se smějeme u zmrzliny na promenádě. Ušetřili jsme si na to, nebo jsem si to alespoň myslela. Všechno šlo podle plánu. Jenže pak přišel ON. Ten elegantní, lesklý, nekonečně drahý objekt, co se jmenuje „nový telefon“.
Manžel přišel domů s takovým tím výrazem, co ho mívá, když něco provedl, ale myslí si, že je to super. V ruce svíral krabičku. „Miláčku, podívej, co jsem si koupil!“ pronesl s takovou tou chlapeckou radostí, co se nedá naštvat. Podívala jsem se na krabičku. Malé jablko na ní zářilo jako maják pro ztroskotance. Okamžitě mi to došlo. „Nový telefon?“ zeptala jsem se s ledovým klidem, který se snažil skrýt sopečné erupce v mé hrudi. „No jasně! Ten starý už dosluhoval, víš? Potřeboval jsem něco nového, výkonného. Tahle mašinka má nejnovější procesor, úžasný foťák…“ a už chrlil technické specifikace, které pro mě zněly jako sumerské nápisy. Já jsem si v duchu počítala. Chorvatsko, týden, ubytování, jídlo, zmrzlina, výlety. A pak ten telefon. Jeho cena mi v hlavě křičela hlasitěji než jakákoli technická data.
„A kolik to stálo?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila, že se mi ta částka nebude líbit. „No, víš… byla to investice,“ začal se vykrucovat. „Ale vyplatí se to. Je to dlouhodobá záležitost.“ Dlouhodobá záležitost? Měla jsem chuť mu ten dlouhodobý objekt vrazit někam, kde by mu už nikdy nesloužil. Ale udržela jsem se. „Takže… to je jako naše dovolená v Chorvatsku, že jo?“ pronesla jsem s takovým tím náznakem otázky, co ve skutečnosti zní jako obžaloba. Manžel zbledl. „No… víš… teď je to s penězi trochu horší. Trochu jsem se s tou investicí přepočítal. Takže letos… letos to asi na dovolenou nevyjde.“ A v tu chvíli se ta sopka ve mně probudila. „Cože?!“ vykřikla jsem. „Ty sis koupil za cenu dovolené v Chorvatsku telefon? Telefon?! A teď řekneš, že nejsou peníze na dovolenou? Na rodinnou dovolenou, na kterou se děti těší celý rok?“ On se snažil uhýbat pohledem. „Ale vždyť to není jenom telefon, to je nástroj! Pro práci! Pro komunikaci!“ „Nástroj?!“ skoro jsem syčela. „Nástroj na to, abys mi zrušil dovolenou? Na to, abys zklamal děti? Já jsem kvůli tomu šetřila každý měsíc! Já jsem si odříkávala nové boty, abys ty měl novou ‚hračku‘?“ Byla jsem vzteky bez sebe. Cítila jsem se zrazená, ponížená. Celé ty měsíce plánování, šetření, snění… A teď to všechno padlo kvůli kusu plastu a kovu.
Manžel se snažil uklidnit situaci. „Ale miláčku, my si to vynahradíme. Příští rok pojedeme. Nebo pojedeme někam blíž, třeba na Lipno. To taky není špatné.“ Lipno. Proboha. Lipno. Když jsem si představila přeplněnou přehradu a české kempy, chtělo se mi brečet. Žádné azurové moře, žádná vůně borovic. Jen komáři a zatuchlý stan. „Ne! My jedeme do Chorvatska!“ zaječela jsem. „Anebo ty si ten telefon strčíš někam a pojedeme tam, kam jsme si naplánovali!“ Nastala hádka. Velká hádka. Věc, co se u nás doma stává jen zřídka, protože většinou se shodneme. Ale tohle… tohle bylo prostě přes čáru.
Děti se schovaly v pokojíčku a já slyšela, jak si šeptají: „Máma a táta se zase hádají kvůli penězům.“ Bylo mi to líto. Lítost střídala vztek. Vztek střídala bezmoc. Co mám dělat? Prodat ten telefon? Vzít mu ho a prohodit ho oknem? Nic z toho mi nepřineslo Chorvatsko zpět. Dny plynuly a atmosféra doma byla hustá jako guláš. Manžel chodil se sklopenou hlavou, telefon si schovával v kapse a já s ním skoro nemluvila. Děti se ptaly, jestli pojedeme do Chorvatska, a já jsem jim jen neurčitě odpovídala, že uvidíme. Bylo mi jich líto. Byly tak nadšené. A pak se jednoho večera manžel připlížil do kuchyně, kde jsem tiše myla nádobí. „Miláčku,“ začal opatrně. „Mrzí mě to. Opravdu moc. Neuvědomil jsem si, jak moc ti na té dovolené záleží. A jak moc je důležitá pro děti.“ Mlčela jsem. Nechtěla jsem to odbýt. „A ten telefon… víš, já jsem byl prostě blbý. Chtěl jsem si udělat radost, a nepřemýšlel jsem.“
To bylo poprvé, co přiznal chybu. To bylo poprvé, co to vypadalo, že mu to opravdu došlo. „Ale co s tím teď?“ zeptala jsem se tiše. „No, přemýšlel jsem o tom. Ten telefon můžu prodat. Ještě je skoro nový, dostanu za něj slušné peníze. A zbytek… zbytek došetřím. Třeba si vezmu nějakou brigádu. Udělám cokoli, abychom jeli. Opravdu.“ Podívala jsem se na něj. V jeho očích jsem viděla upřímnost. A lítost. A touhu to napravit. A v tu chvíli se mi ulevilo. Možná, že ten telefon nebyl jen symbol zkázy. Možná, že byl i symbol ponaučení.
Dovolená v Chorvatsku letos nebude tak luxusní, jako jsme si původně představovali. Budeme muset šetřit na jídle, možná vynecháme některé výlety. Ale pojedeme. A to je to nejdůležitější. Můj muž už prodal telefon. Pořád se na něj občas podívá s takovým tím smutným výrazem, ale já vím, že nelituje. A já jsem se naučila, že občas se prostě stane, že jeden z partnerů udělá hloupost. A že je důležité mu dát druhou šanci. A že někdy, i když se zdá, že je všechno ztracené, se dá najít cesta. A že rodinná dovolená není jen o penězích. Je hlavně o tom, že jsme spolu. A o tom, že se snažíme, aby to fungovalo. I s jedním, o dost starším telefonem.
