Článek
Cesta do Itálie začala nadějně. Manželé si pronajali malý apartmán u moře, těšili se na dny plné slunce, vína a italské kuchyně. Už první večer se procházeli po pobřežní promenádě a říkali si, že přesně tohle potřebovali – nadechnout se znovu života a nechat starosti za sebou.
Jenže hned druhý den se něco změnilo. On začal pokašlávat, nejdřív nenápadně, jakoby z klimatizace v autě. Připsali to únavě a cestě. Ale večer už měl horečku a celou noc se budil s dusivým kašlem. Ráno vypadal vyčerpaně, bledý a zpocený.
Snažili se to zvládnout sami – paralen, hodně tekutin, odpočinek. Jenže horečka stoupala a dech se mu zhoršoval. V horkém italském vzduchu působil každý nádech jako boj. Manželka nakonec zavolala sanitku, i když doufala, že to nebude potřeba.
Nemocnice byla sterilní, hlučná a cizí. Lékaři ho okamžitě poslali na rentgen a diagnóza byla jasná – zápal plic. Potřeboval antibiotika do žíly, kyslík a několik dní hospitalizace. Manželka seděla vedle postele a svírala mu ruku, zatímco mu kapačka pomalu kapala do žíly.
Zatímco on bojoval s nemocí, ona bojovala s papíry. Pojišťovně okamžitě volala, aby nahlásila hospitalizaci. Operátorka zněla klidně, jen chtěla nahrát základní údaje a slíbila, že se ozvou. Úleva ale přišla jen na chvíli. Když o pár dní později chtěla potvrdit proplacení nákladů, přišla studená sprcha – podle smluvních podmínek jí sdělili, že plnou úhradu léčby nelze očekávat.
Seděla v nemocniční chodbě s mobilem u ucha a poslouchala, jak jí pracovník pojišťovny vysvětluje, že část léčby nespadá do základního krytí. Že doplatky za léky a některé výkony jsou na nich. Že to je v pojistných podmínkách jasně napsané. Jenže kdo by v klidu dovolené myslel na právnické odstavce v dokumentu, který měl být jistotou?
Cena rostla s každým dnem. Lůžko, kapačky, kyslík, vyšetření – všechno se načítalo. Lékaři se soustředili na jeho stav, ale ona v hlavě počítala cifry, které jim zůstanou k úhradě. Strach o manžela se mísil s panikou z finančního dopadu.
On sám vnímal vše jen napůl. V horečkách a s kyslíkovou maskou mu připadalo, že čas se zastavil. Viděl manželku, jak mu sedí u postele, někdy s úsměvem, jindy se slzami v očích, a tušil, že kromě jeho nemoci řeší ještě něco víc. Neměl sílu se ptát.
Po několika dnech se jeho stav začal lepšit. Horečka klesla, dech se uklidnil. Lékaři řekli, že si ještě pár dnů poleží, ale že už je mimo nejhorší. Manželka pocítila obrovskou úlevu, ale zároveň věděla, že jejich dovolená skončila. Zůstane už jen účet.
Když se konečně dostali domů, čekal je dopis od pojišťovny. Část nákladů uhradili, ale zbytek – několik desítek tisíc korun – zůstal na nich. Manželé seděli nad papíry a cítili bezmoc. Z dovolené, na kterou šetřili měsíce, se stal finanční problém, který je bude tížit ještě dlouho.
Známí se divili, že se něco takového může stát. „Měli jste přece cestovní pojištění,“ říkali. Ale realita byla jiná. Malé řádky ve smlouvě rozhodly o tom, že to, co považovali za jistotu, bylo ve skutečnosti jen poloviční záchranné lano.
Dnes už manžel vzpomíná na nemocnici spíš jako na šedý sen. Na ten pocit, že každý nádech může být poslední. Manželka zase nezapomene na ten telefonát, kdy jí řekli, že všechno zaplacené nebude. Oba se shodují na jednom – nikdy už nepojedou do zahraničí bez toho, aby detailně věděli, co jejich pojištění opravdu pokrývá.
Dovolená v Itálii jim vzala peníze, klid a iluze. Ale dala jim i zkušenost, kterou už nikdy nebudou podceňovat. Protože zdraví je křehké a jistoty, které si kupujeme, nemusí být tak pevné, jak si myslíme.
