Článek
Na dovolenou jsem odjížděla s pocitem, že ji vlastně ani nepotřebuji. „Jenom týden,“ říkala jsem si. „Nic se nezmění.“ Jenže změnilo se toho víc, než by mě napadlo. Možná protože jsem se poprvé po letech vydala sama. Možná protože jsem konečně měla čas slyšet sama sebe.
Byla jsem u moře v Řecku, v malém letovisku plném slunce a slaného vzduchu. Hned první den jsem si všimla, že se směji jinak. Líp. A hlavně častěji. Nebylo komu se přizpůsobovat, nebylo co organizovat, nebyl nikdo, kdo by čekal, že budu „ta rozumná“.
Ráno jsem vstávala do ticha, pak si šla pro kávu a sedla si na terasu. Zprávy z domova jsem nečetla, e-maily ignorovala. Po dlouhé době jsem měla pocit, že ten svět, který si pořád žádá moji pozornost, přestal existovat. Jen na týden, ale i tak to bylo něco.
Třetí den jsem poznala skupinku lidí, kteří byli zhruba v mém věku. Seděli na pláži vedle mě, a když zaslechli moji lámanou angličtinu při objednávání drinku, začali se smát. Ne posměšně, spiklenecky. Přisedla jsem se k nim bez pozvání a oni mi to dovolili. A během půl hodiny jsme se bavili, jako bychom se znali roky.
Při západu slunce mi jedna z nich, žena s červenými vlasy a lehce chraplavým hlasem, řekla:
„Víš, vypadáš o deset let mladší, když mluvíš o věcech, co tě baví.“
A já jsem se usmála, protože jsem to slyšela naposledy… kdoví kdy.
Každý den jsem v sobě nacházela něco, co jsem dlouho neviděla. Odvahu jít si zaplavat dál, než bych si dovolila doma. Chuť jíst pozdě večer, i když „by se nemělo“. Zájem o lidi. Zájem o sebe.
Byla to dovolená, která mi dala pocit, že jsem zase živá. Že nejsem jen vykřičený diář, pracovní povinnosti a únava po deváté večer. Nikdo mě tu neznal a já jsem poprvé po letech měla možnost být znovu tou verzí sebe, kterou jsem někde cestou ztratila.
Jeden večer jsme seděli s novými přáteli u moře, pili víno z plastových kelímků a poslouchali vítr. Nikdo nic neřešil. Nikdo nic nechtěl. A já jsem si přála, aby ten moment trval déle.
Samozřejmě netrval.
Odjezd domů přišel rychle. Ráno jsem se probudila, ještě cítila sůl ve vlasech a byla přesvědčená, že si ten pocit lehkosti přivezu s sebou. Že to zvládnu. Že tentokrát nepropadnu zpátky do starého světa.
Letadlo bylo plné lidí, kteří si evidentně procházeli stejným uvědoměním jako já. Oči unavené, ale i trochu šťastné. Všichni si vezli domů něco nevyslovitelného. Jenže na letišti doma se stalo něco zvláštního.
Jakmile se otevřely dveře do příletové haly, ten pocit se mnou udělal krátké „puf!“ a vytratil se. Vzduch byl jiný. Těžší. České zářivky byly bílé a studené, ne zlaté jako slunce. A místo vlnek jsem slyšela hlášení o zpožděných zavazadlech.
Cestou domů jsem si v autobuse uvědomila, že si připadám zase starší. Ne unavená, ale… sevřená. Jako bych si znovu oblékla kabát, který na dovolené konečně svlékla.
Vystoupila jsem na zastávce u domu, kufr drnčel po chodníku, a když jsem vešla do bytu, udeřilo mě to naplno.
Místnosti byly přesně tam, kde jsem je nechala. Vzduch měl stejnou vůni. Všechno bylo stejné až na mě. A já jsem najednou nevěděla, kam se podít s pocitem, který jsem si přivezla.
Usedla jsem na gauč a cítila, jak se dovolená z mého těla pomalu vypařuje. Slunce pryč. Vítr pryč. Ten smích pryč. Zůstala jen já a nevyprané prádlo a staré myšlenkové návyky, které čekaly, až se vrátím.
Chvíli jsem tam seděla v tichu. Pak jsem si řekla:
„Takhle to nechci.“
Byl to jednoduchý okamžik, ale jeden z těch, které mě donutily přemýšlet jinak. Možná jsem si připadala mladší u moře proto, že jsem konečně nechala dny plynout, místo abych je tlačila před sebou. Možná jsem nepotřebovala slunce ani cizí jazyk. Možná jsem jen potřebovala pauzu od sebe samé.
A tak jsem udělala malou věc, která později znamenala hodně. Zajela jsem si koupit kytici květin, jen tak, ne k narozeninám. Po cestě jsem se usmála na dvě cizí ženy, které čekaly na přechodu. A doma jsem si pustila hudbu z pláže, kterou jsem si nahrála do telefonu.
Ten večer jsem si sedla na balkon s čajem, zavřela oči a zkusila v sobě najít ten pocit z dovolené. Ne celý, jen jeho kousek.
A ono to šlo.
Ne úplně, ne dokonale. Ale šlo to. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že realita se vrací, protože má přijít, ale to neznamená, že s ní musí odejít všechno hezké.
Že věci, které nás omlazují, nemusí být daleko. Jen na ně doma často zapomínáme.
A že dovolená nekončí tím, že opustíme hotel. Končí až ve chvíli, kdy dovolíme, aby nás život semlel zpátky do starých kolejí.
A já jsem tentokrát odmítla do nich spadnout.
