Článek
Když jsem souhlasila, že pojedeme na dovolenou se snachou a synem, představovala jsem si harmonický týden, kde si budeme užívat moře, klidu a rodinné pohody. Všichni mi přece říkali, že je čas snachu lépe poznat, protože to, co člověk neobjeví u svátečního stolu, se odhalí při společném pobytu. To jsem ještě netušila, že se opravdu odhalí – a to víc, než bych si kdy přála.
První dny vypadaly idylicky. Moře šumělo, hotel nebyl špatný a dokonce i počasí nám přálo. Syn se usmíval, snacha byla ochotná a já jsem si v duchu říkala: „Tak možná ty všechny historky o nevěstách, které se na tchyně mračí, jsou jen povídačky.“ To byl ovšem klid před bouří.
Na scénu totiž brzy nastoupil její zvyk. A nebylo možné ho přehlédnout. Nešlo o nic malého, jako že by si třeba zpívala při sprchování. Ona totiž sbírala jídlo. Všechno.
Začalo to nenápadně u snídaně. V hotelové jídelně si naložila talíř, snědla půlku a zbytek si šikovně zabalila do ubrousku. Myslela jsem, že je to jen z praktických důvodů – možná na pláž, aby nemusela utrácet. Ale když jsem ji viděla, jak si do kabelky vsouvá tři housky, dva plátky sýra a banán, začalo mi být jasné, že tohle nebude jen „pro jistotu“.
Druhý den si přinesla z jídelny tolik jídla, že bychom s tím vystačili na menší piknik. Syn to komentoval slovy: „Mámo, neřeš to, ona prostě nesnáší plýtvání.“ Jenže já jsem byla čím dál nervóznější. Představte si, že stojíte frontu na kávu a vaše snacha za vámi nenápadně cpe do plátěné tašky croissanty. Lidi se začali otáčet, číšníci mračit a já jsem měla pocit, že mám na čele obrovský nápis: Tohle je moje rodina.
Když jsme šli třetí den k moři, všimla jsem si, že její plážová taška je dvakrát větší než obvykle. A tak jsem se zeptala, co v ní má. „No přece oběd,“ řekla s naprostou samozřejmostí. A skutečně – vytáhla z ní bagety, jogurty, ovoce, sušenky… a to všechno ze snídaně. Já jsem se chtěla propadnout do písku. Turisté kolem nás vybalovali lehké svačiny koupené v plážovém baru, a my jsme vypadali, jako že jsme přijeli na týdenní expedici do pouště.
Vrchol nastal, když si na večeři odnesla v kabelce malý talíř s melounem. Myslela jsem, že jsem viděla všechno, ale tohle bylo jako scénka z grotesky. Když si toho všimla servírka, došla za námi a něco řekla lámanou angličtinou o tom, že se jídlo nesmí odnášet. Já jsem seděla, červená až za ušima, a dělala, že tam vůbec nepatřím. Snacha se však jen usmála a klidně odpověděla: „Ale já meloun jen půjčuji, já ho vrátím – jenom už nebude celý.“
Syn se snažil situaci zachránit, servírka kroutila hlavou a já jsem cítila, že se chci stát neviditelnou. Ostatní hosté nás sledovali se zájmem – a ano, byla to ostuda.
Abych pravdu řekla, začali jsme se o tom večer hádat. Řekla jsem, že takové chování je nepatřičné, že vypadáme jako nějaká banda pašeráků jídla. Snacha ale měla své vysvětlení: „Víte, kolik jídla se v hotelech vyhodí? Je to neekologické. Já to vlastně zachraňuji. Dělám dobrou věc.“ Syn stál mezi námi a snažil se dělat tlumočníka: „Mami, chápeš, ona to myslí dobře…“ Jenže já jsem měla jasno – až se nás zítra zase někdo zeptá, proč jeho talíř ze švédského stolu vypadá prázdnější, než by měl, rozhodně nebudu říkat, že jsme spolu.
Další dny se z toho stal rituál. Snacha vycházela z jídelny jako tajný agent na misi, jen jí chyběly tmavé brýle a kufřík. My se synem jsme dělali, že ji neznáme, a doufali jsme, že nás personál nevyhodí. Nakonec to vyřešila tak, že si koupila druhou kabelku, prý „na suvenýry“. Ale já jsem věděla své – žádné mušle se tam nenosily, zato banány a housky ano.
Když jsme se vrátili domů, říkala všem známým, jaká to byla skvělá dovolená, jak dobře se tam vařilo a jak se nikdy necítila hladová. Já jsem jen kroutila hlavou a dodnes se snažím zapomenout na to, jak jsme seděli na pláži a jedli uzený sýr zabalený v ubrousku z hotelové jídelny.
Ale víte, co je na tom nejzajímavější? S odstupem času musím přiznat, že na tu dovolenou vzpomínáme víc než na všechny ostatní. Nikdo už si nepamatuje, jestli bylo moře čisté nebo jestli hotel měl dobrý bazén. Všichni si ale pamatují „tašku plnou jídla“ a ten trapas s melounem. Takže možná má snacha pravdu – neplýtvání je dobrá věc. Jen kdyby k tomu nebyla potřeba moje ostuda v přímém přenosu.
