Článek
Slunce pálilo už od rána a já byla nadšená z dalšího dne dovolené v Albánii. Moře bylo klidné, pláž téměř prázdná a já měla v plánu jediné – opalovat se, číst a konečně na nic nemyslet. Byla to moje první dovolená po dlouhé době a přijela jsem sem s vidinou klidu, dobrého jídla a malých výletů po pobřeží.
Dopoledne jsem si dala studený meloun, kávu a pak na místním tržišti ochutnala něco, o čem mi prodavač tvrdil, že je to „tradiční specialita“. Byla to sladká placka s oříšky a nějakým krémem. Chutnala skvěle. Netušila jsem, že přesně tahle chvíle se mi později vryje do paměti úplně jinak.
Asi dvě hodiny poté jsem ležela na pláži. Jedna kapitola knížky střídala druhou, vlny šuměly a já byla naprosto spokojená. Jenže pak to přišlo. Nejprve nenápadně – slabý tlak v břiše. Ignorovala jsem to a napila se vody. Jenže bolest sílila. Přidala se nevolnost. Posadila jsem se. Zhluboka jsem se nadechovala, ale tělem se mi rozlévalo něco, co jsem neuměla popsat. Jako by mi žaludek někdo kroužil zevnitř.
„To nic nebude,“ uklidňovala jsem se. „Asi jen horko.“
Jenže během pár minut už jsem se potila studeným potem. Hlava se mi začala motat a srdce mi bušilo rychleji než normálně. Zkusila jsem vstát, ale nohy mě sotva nesly. Oči jako by se mi zamlžily a zvuky okolo byly najednou strašně vzdálené.
Panika přichází rychle a bez pozvání. Najednou jsem nedokázala dýchat plynule, cítila jsem tlak na hrudi a hlavou mi běžela jediná myšlenka: Co když omdlím? Co když je to něco vážného? Byla jsem sama na pláži, bez rodiny, bez známých. Jen kolem cizí lidé, kterým jsem nerozuměla ani slovo.
Pokusila jsem se dojít k baru na pláži. Každý krok byla věčnost. Opírala jsem se o zábradlí, když ke mně přiběhla servírka, drobná tmavovlasá žena. Mluvila rychle albánsky, nerozuměla jsem nic. Já mezi tím lapala po dechu a snažila se jí naznačit, že je mi zle. Ona volala něco směrem k baru, ale nikdo se nehýbal dost rychle. Můj mozek mezitím křičel ještě víc: Co když se mi zastaví srdce? Co když mám alergickou reakci? Co když tu prostě omdlím a nikdo mi nepomůže?
Začala jsem plakat. Panika už plně převzala kontrolu.
Servírka zavolala kolegu. Ten uměl pár slov anglicky, ale zhola nic, co by mi pomohlo. Snažili se mě posadit na židli, dali mi vodu, jenže já měla pocit, že se dusím. „Doctor, please… doctor,“ opakovala jsem, ale nikdo nevypadal, že ví, co dělat. Čas se vlekl.
Pak přišla záchrana. Starší pár – Češi. Náhodou šli kolem, všimli si mého stavu a okamžitě přiběhli. Paní ke mně klekla a chytila mě za ruce. Její hlas byl klidný, pevný a konečně známý.
„Podívej se na mě, dýchej. Jsi tu. Slyšíš mě? Dýchej pomalu.“
V tu chvíli jsem se rozbrečela ještě víc, ale aspoň jsem nebyla sama. Paní mi vysvětlila, že to vypadá na kombinaci úpalu a panického záchvatu – a že to není smrt. Jen moje tělo a hlava se proti mně spikly.
Její muž mezitím trval na tom, aby personál zavolal lékaře. A světe div se – najednou to šlo. Do deseti minut přijela místní sanitka. Doktor mi píchl něco na uklidnění a hydrataci, zkontroloval tlak a prohlásil, že to zvládnu. Prý nic život ohrožujícího, jen přetížený organismus a nejspíš reakce na jídlo z tržiště.
Ležela jsem na lehátku, dýchala pomalu a konečně se mi ulevovalo. Češka vedle mě zůstala, dokud jsem nebyla schopná sama mluvit. Později mi řekla, že sama kdysi panické ataky mívala, a poznala to hned.
„Neboj, tohle přejde,“ usmála se.
A měla pravdu.
Večer jsem už byla na pokoji. Slabá, vyčerpaná, ale v bezpečí. Došlo mi, jak snadno se člověk zhroutí, když je daleko od domova, bez jazyka, bez jistoty. A taky, jak moc udělá jeden cizí hlas, kterému rozumíte.
Druhý den jsem jí našla u snídaně a poděkovala. A ona jen mávla rukou:
„To by udělal každý. A kdyby ne, tak by měl.“
Domů jsem si z Albánie nakonec nepřivezla magnetku. Přivezla jsem si něco mnohem silnějšího – zkušenost. A pokoru. Protože strach v cizí zemi vás naučí respektu víc než všechny průvodce světa.
