Článek
Večírek se konal v hotelu na kraji města. Měla to být oslava konce projektu, který nám všem vzal spoustu nervů i víkendů. Konečně volno, smích, uvolnění. Oblékla jsem si nové šaty, nalíčila se a rozhodla se, že aspoň na jeden večer zapomenu na tabulky, prezentace a neustálé termíny.
Už po prvním drinku se mi zlepšila nálada. Hudba hrála, lidé se smáli, šéf tančil s účetní, což byla podívaná sama o sobě. Kolegové, které jsem běžně vídala jen ve stresu a pod tlakem, teď působili lidsky.
Kolem desáté si ke mně přisedl Marek z IT. Nikdy jsme si nebyli nijak blízcí, ale byl to ten typ tichého chlapa, který všechno vidí a moc nemluví. V kanceláři sedával za monitorem, na poradách mluvil jen, když musel. Přesto měl zvláštní klid, který na lidi působil.
„Tak co, už jsi si konečně odpočinula?“ zeptal se a usmál se.
„Právě začínám,“ odpověděla jsem.
Povídali jsme si o všem možném, o práci, o dovolené, o tom, jak nás šéf dusí. Smáli jsme se. Po chvíli jsem zapomněla, že Marek je ten tichý kolega, který se obvykle drží stranou. Najednou byl milý, pozorný, a já si říkala, že jsem ho asi podceňovala.
Když se parket vyprázdnil a většina lidí odešla kouřit ven, zůstali jsme u stolu sami. V sále bylo tlumené světlo, hrála pomalá hudba. Všechno působilo klidně. Marek se ke mně naklonil blíž.
„Víš,“ začal tiše, „já tě občas pozoruju.“
Zasmála jsem se. „Jo? A k čemu jsi dospěl?“
Nepousmál se.
„Že nejsi tak šťastná, jak se tváříš.“
Zůstala jsem zticha. Nebyla to věta, kterou by člověk čekal na večírku po třech skleničkách vína. Zněla spíš jako obvinění.
„Promiň,“ řekla jsem po chvíli, „tohle je zvláštní poznámka.“
Marek přikývl. „Vím. Ale musel jsem to říct. Dlouho tě sleduju a vím, že něco skrýváš.“
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Měla jsem chuť odejít, ale něco v jeho hlase mě zarazilo. Nebyl to flirt ani opilá poznámka. Byl to klidný, jistý tón člověka, který mluví pravdu.
Od té chvíle se večírek změnil. Všechno, co bylo předtím lehké, se rozplynulo. Měla jsem pocit, že se místnost zmenšila.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se tiše.
„Vidím to každý den,“ odpověděl. „Když se usmíváš na poradě. Když děláš, že tě baví to, co děláš. Když přikyvuješ, i když tě někdo ponižuje. Když přijdeš ráno první a odcházíš poslední. A pak se díváš do monitoru tak, že to vypadá, jako bys z něj chtěla zmizet.“
Nedokázala jsem reagovat. Pila jsem víno, které najednou chutnalo hořce.
„Já… to asi přeháním,“ řekl nakonec. „Promiň, nechal jsem se unést.“
Ale mně se ta věta usadila v hlavě. Nejsi tak šťastná, jak se tváříš.
Ještě chvíli jsme seděli, ale nic už nebylo přirozené. Loučili jsme se krátce. Když jsem šla domů, cítila jsem, že mě něco sleduje. Možná jen můj vlastní strach.
Doma všichni spali. Sedla jsem si do tmy a přemýšlela. Možná měl pravdu. Možná jsem opravdu jen herečka ve vlastním životě. Ale jak mohl Marek něco takového poznat, když se skoro neznáme?
Další dny v práci byly zvláštní. Vyhýbala jsem se mu. On mě také nevyhledával. Jako by se nic nestalo. Jen občas zachytil můj pohled a lehce přikývl. A pokaždé se mi sevřel žaludek.
Jednoho dne zmizel. Nepřišel do práce, telefon nebral. Říkalo se, že dal výpověď. Pak někdo zmínil, že prý měl psychické problémy, že se ztratil i ze sociálních sítí. Nebyla jsem si jistá, jestli tomu mám věřit.
Ale ten večer, když jsem šla z práce, jsem našla ve své poštovní schránce obálku bez odesílatele. Uvnitř byl jen kousek papíru a na něm jediná věta:
„Říkal jsem ti pravdu.“
Nevěděla jsem, co dělat. Ukázala jsem to kolegyni, ta se jen zasmála. „Určitě nějaký vtípek. Přeháníš.“ Ale já věděla, že Marek neměl smysl pro vtípky.
Od té doby jsem neměla klid. Každý den jsem přemýšlela, co vlastně viděl. Kde jsem se prozradila. Proč si byl tak jistý. Někdy jsem měla pocit, že ho slyším, že mi stojí za zády, že mi dýchá na krk, i když tam nikdo nebyl.
Začala jsem se bát ticha. Bála jsem se i sebe.
Když jsem se konečně odhodlala vyhledat jeho bývalou kolegyni z IT, řekla mi, že Marek žil sám. Že se bál lidí, že prý kdysi pracoval na projektu, kde přišel o přítelkyni. Mluvila o tom, že měl sklony sledovat druhé, že si o nich vedl poznámky.
Doma jsem prohledala šuplíky, e-maily, všechno. Nic jsem nenašla. Ale když jsem otevřela svůj pracovní notebook, v kalendáři byla nová událost, vytvořená v noci.
Bez názvu.
Bez času.
Jen jedno slovo v poznámce: „Usmívej se.“
