Článek
Vím jen jedno: že ten výjev, který se odehrál před recepcí hotelu s výhledem na lagunu, mi zůstal pod kůží. A že od té chvíle už bylo všechno jinak.
S Danem jsme spolu byli přes tři roky. Dlouho jsem si myslela, že je to „ten pravý“. Měl svoje mouchy, to jo – občas byl náladový, občas přehnaně žárlivý, ale nikdy se to nepřeklopilo do ničeho hrozného. Jen takové ty běžné párové třecí plochy, řekla byste. A taky měl svoje hezké stránky: uměl být pozorný, dovedl mě rozesmát, a měl rád moje rodiče. A hlavně, všechno se zdálo lepší ve chvíli, kdy nám schválili ten last minute na Maledivy.
Letěli jsme v březnu, těšili jsme se jako malí. On pořád mluvil o tom, jak si tam přečte celou knížku, já se těšila na šnorchlování a mango u bazénu. První dny byly skvělé. Všechno mělo to své tropické kouzlo. Bílé pláže, tyrkysová voda, palmy, které se hýbou pomaleji než myšlenky. A taky ten hotelový bar. Nebyl nijak výjimečný, ale večer co večer se stal místem, kde jsme končili den.
A tam pracoval on. Barman, jehož jméno jsem se dozvěděla až třetí večer, ale už předtím jsem věděla, že má takový ten úsměv, co zůstává viset ve vzduchu ještě dlouho potom, co odejde. Mluvil lámanou angličtinou a já ještě lámanější, ale nějak to stačilo. Jednou mi udělal drink bez objednání, „protože mi prý pasoval k plavkám“. Smála jsem se. Dan taky. V tu chvíli.
Jenže další večer už ne.
Netvrdím, že jsem se chovala ukázkově. Měla jsem v sobě dva koktejly, byla jsem rozesmátá, uvolněná, cítila jsem se hezky. A barman se ke mně naklonil, řekl mi, že mám krásné vlasy, a já místo toho, abych se otočila, jsem mu na to něco odpověděla. Nevím už co, ale evidentně to Danovi nestačilo.
Ještě tu noc jsme se pohádali. Ne u baru, ale na pokoji. Křičel, že ho zesměšňuju, že dělám ze sebe couru, že to přece nedělá žádná normální holka. Řekla jsem mu, že jsem se jen smála, že jsem se chovala přirozeně. Že jsem se jen bavila. Že to nebylo nic víc. Ale v jeho očích už jsem byla nevěrnice.
Ráno bylo ticho. Takové to těžké ticho, co neuklidňuje, ale dusí. Neřekl mi ani „dobré ráno“, jen si sbalil ručník a šel k bazénu. Já šla později sama na snídani. A tam mi došlo, že mě nečeká klidný den.
U bufetu jsem zahlédla, jak se baví s manažerem hotelu. Ukazoval na mě. Nejdřív jsem si myslela, že si stěžuje na pokoj nebo něco. Ale pak si mě manažer zavolal. Anglicky, s přehnanou zdvořilostí, mě poprosil, abych s ním šla „na chvilku do kanceláře“. Nechápala jsem proč. Ale šla jsem.
A tam mi řekl, že si Dan stěžoval, že jsem obtěžovala personál. Konkrétně barmana. Že se prý chovám „nevhodně“, že jsem opilá, že flirtuju „za hranicí slušnosti“. Že narušuju pohodlí ostatních hostů. Seděla jsem tam jak opařená. Nedokázala jsem se ani bránit. Jen jsem koktala, že jsem si jen povídala. Manažer byl slušný, ale bylo vidět, že už slyšel tu druhou verzi a má jasno. Nabídl, že mě „přesunou“ do jiného pokoje, pokud potřebuji prostor. Že zbytek pobytu nemusíme být spolu.
Až tam mi došlo, co Dan udělal. Že mě před cizím člověkem, v cizí zemi, obvinil z něčeho, co se nikdy nestalo. Že mě označil za problém. Že mě ztrapnil před lidmi, kteří mě neznají, ale teď už si mě budou pamatovat jako „tu hysterku z pětistovkového pokoje“.
Když jsem se vrátila na pokoj, seděl tam. Ani se nehnul. A když jsem mu řekla, co se stalo, jen pokrčil rameny. „Aspoň uvidíš, jaký to je, když si někdo připadá trapně.“
V tu chvíli jsem věděla, že tohle je konec. Ale nebyl to ten dramatický filmový konec se sbalenými kufry a slzami. Spíš tiché prasknutí něčeho, co už dávno bylo popraskané.
Zbytek dovolené jsme přežili. Každý den zvlášť. Já chodila na snídani dřív, on večer mizel sám. Neptala jsem se kam. Všechno bylo vyprázdněné, jako když ze sklenice vypustíte všechno, co v ní mělo být sladké.
Po návratu jsem mu řekla, že s tímhle žít nechci. Že nechci vedle sebe člověka, který mě v hádce shodí před cizím světem, jen aby měl navrch. Nechápal. Pořád mluvil o tom, že jsem ho „donutila“, že jsem „přehnala svoje chování“. Že on „jen reagoval“. Ale co je to za reakci, když vás někdo ponižuje, místo aby si to s vámi vyřešil v soukromí?
Ten barman mi napsal na Instagramu. Po návratu. Prý se mu to taky nelíbilo. Prý měl problém kvůli té stížnosti. Prý to byla blbost, kterou nikdo nechápal. Ale že mu bylo líto, jak jsem se cítila.
Dodnes mě mrazí, když si na to vzpomenu. Na to, že stačí jedna situace a někdo se rozhodne vás zničit. Ne fyzicky, ne násilím, ale způsobem, který je možná ještě horší – tím, že vám vezme tvář. Pověst. Klid.
Dnes už mám jiný vztah. Jiného partnera. A hlavně jiný pocit ze sebe. Vím, co bych nikdy nedovolila. Vím, že nejde jen o to, kdo vás drží za ruku na pláži, ale i o to, kdo vás podrží, když se něco zvrtne.
