Článek
Na obyčejné procházce městem jsem zažila moment, který se nedá naplánovat. Nešla jsem nic řešit, nikoho hledat, nic dramatického nečekala. Jen jsem vyrazila ven, projít se, nadechnout se, vypnout hlavu po dlouhém týdnu. Sluchátka v uších, pomalé tempo, známé ulice.
Bylo krátce po páté odpoledne. Lidi spěchali z práce, město hučelo jako vždycky. Zastavila jsem se u přechodu a v tu chvíli jsem zaslechla křik. Ne takový ten běžný městský hluk, ale ostrý, zlostný hlas, který se zařízne pod kůži.
„Ty si ze mě děláš srandu?!“
Otočila jsem se. Asi deset metrů ode mě stála dvojice, muž a žena. Později jsem se dozvěděla jejich jména, ale v tu chvíli to byli jen cizí lidé, kteří na sebe řvali tak, že se kolem nich začal tvořit kruh zvědavců.
Muž, kolem čtyřicítky, neupravený, červený v obličeji. Žena o něco mladší, elegantně oblečená, ale s očima plnýma slz a vzteku. Křičela na něj, mávala rukama, byla viditelně mimo sebe.
„Kolikrát ti mám říct, že to není pravda!“
„Lžeš!“ řval on.
Lidi se zastavovali. Někdo si vytáhl telefon. Jiní jen stáli a civěli. Já taky. Přiznávám to. Nedokázala jsem odejít.
Hádka se stupňovala rychle. Padala slova, která byste nečekali slyšet na veřejnosti. Nevěra. Peníze. Dítě. Lži. Špína, která obvykle zůstává zavřená doma za dveřmi, se teď valila ven na chodník.
„Zničila jsi mi život!“ křičel muž.
„Ty sis ho zničil sám!“ odpověděla žena.
Pak se stalo něco, co změnilo všechno.
Muž udělal krok k ní. Příliš blízko. Ona ho odstrčila. Nebylo to silné, spíš gesto. Ale stačilo.
„Nesahej na mě!“
„Tak to nedělej!“
A v tu chvíli jí dal facku.
Zvuk byl hlasitý. Nepříjemně hlasitý. Žena zakolísala, ale nespadla. Lidi zalapali po dechu. Někdo zakřičel. Někdo sprostě nadával. Já cítila, jak se mi sevřel žaludek.
„Co blázníš?!“ ozval se nějaký muž z davu.
Žena se narovnala. Podívala se na něj pohledem, který nebyl zlomený, ale zuřivý. A pak ho udeřila zpátky. Pěstí. Přímo do obličeje.
To už nebyla hádka. To byla bitka.
Muž zavrávoral a v tu chvíli se na sebe vrhli oba. Chytili se za oblečení, padali další rány. Křik se mísil s nadávkami. Lidi začali ustupovat, ale nikdo nevěděl, co dělat.
Někdo volal policii. Jiný se je snažil odtrhnout. Nešlo to.
Bylo to surové. Ne filmové. Žádná dramatická hudba. Jen chaos, vztek a bolest na pár metrech čtverečních uprostřed města.
Nakonec se podařilo dvěma kolemjdoucími muži je od sebe odtáhnout. Žena brečela. Muž měl rozbitý ret a krev na košili. Pořád na sebe řvali, i když je drželi každého zvlášť.
„Zasloužil sis to!“
„Jsi kráva!“
Sirény byly slyšet dřív, než jsem si uvědomila, že stojím na místě už skoro deset minut. Policie přijela rychle. Lidi se začali rozcházet. Telefony zmizely v kapsách. Jako by se nic nestalo.
Jenže stalo.
Viděla jsem, jak je odvážejí. Každého jinam. Viděla jsem, jak se žena ještě jednou otočila a podívala se směrem k davu. Její pohled se na vteřinu střetl s mým. Byla v něm hanba, vztek i úleva. Možná všechno dohromady.
Domů jsem došla otřesená. Procházka, která měla uklidnit, mi připomněla, jak tenká je hranice mezi normálním dnem a naprostým chaosem.
Od té doby vím, že některé příběhy se nečtou v bulváru. Některé se vám odehrají přímo před očima. A zůstanou s vámi déle, než byste chtěli.
