Článek
V neděli ráno jsem otevřela dveře, ještě v županu, s půlkou myšlenek v kuchyni u konvice a druhou půlkou někde v mlze neprobuzeného mozku. Káva ještě ani nestačila zavonět a já se šourala bosýma nohama po studené podlaze, když jsem si všimla něčeho nezvyklého. Na rohožce stál proutěný košík, přikrytý kostkovanou utěrkou. Nejdřív jsem si myslela, že si děti od sousedů hrají na schovávanou a potřebují úkryt pro své „poklady“. Jenže pak jsem uviděla přivázanou obálku se svým jménem, úhledně, krasopisně, jako od někoho, kdo psal s rozmyslem a klidem.
Srdce mi zrychlilo. Podobné věci se nestávají běžně. A rozhodně ne mně.
Dopis byl anonymní, nadepsaný jen: „Pro Lenku.“ V tu chvíli jsem ještě netušila, že chvíle, než ho otevřu, bude ta poslední úplně obyčejná v mém životě.
Posadila jsem se ke stolu, utěrku zvedla a čekala, že najdu koláče nebo jablka. Možná dárek od sousedky na uvítanou. Jenže košík byl prázdný. Nechápala jsem. O to větší jsem měla nutkání roztrhnout obálku.
„Lenko, vím, že tě to překvapí, ale věř mi, psát ti musím. To, co najdeš, není dárek. Je to prosba. A taky vysvětlení. Za mnoho let mlčení. Prosím, dojdi dnes ve 14:00 na starou lavičku u lipové aleje za městem. Vím, že víš, kterou myslím.“
V krku se mi usadil těžký kámen. Lipová alej. Ta lavička.
Vzpomínka, o které jsem si myslela, že jsem ji pohřbila.
Bylo mi tehdy osmnáct. Na té lavičce jsem naposledy viděla člověka, o kterém jsem byla přesvědčená, že v mém životě bude napořád. Tomáše. První lásku, první dotek, první sny, první bolest. Zmizel beze slova a já jsem si dodnes nesložila odpověď proč.
A teď… dopis v košíku. Po tolika letech.
Celé dopoledne jsem byla jak na jehlách. Všechno ve mně křičelo otázkami. Proč zrovna teď? Co chce? Proč anonymně? A proč ten prázdný košík?
Ve čtrnáct hodin jsem stejně šla. Musela jsem.
Lipová alej byla téměř stejná. Stromy vyšší, ale vzduch měl pořád ten zvláštní chlad a ticho. Už z dálky jsem viděla, že na lavičce někdo sedí. Když jsem došla blíž, zatajil se mi dech.
Nebyl to Tomáš.
Byla to starší žena. Vlasy šedé, ale rysy… ty jsem poznala. Byla to jeho matka.
„Lenko,“ usmála se slabě, ale oči měla plné smutku. „Děkuju, že jsi přišla.“
Sedla jsem si napjatě vedle ní. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem čekala.
„Tomáš tě miloval,“ začala. „Ale když odešel… nebyl to jeho nápad. Nechtěl tě opustit. Jen tehdy nevěděl, jak jinak zachránit situaci.“
Zamrkala jsem nechápavě. „Jakou situaci? Co se stalo?“
Nadechla se, jako by se odhodlávala k výpovědi, která roky spalovala její svědomí.
„Tomáš onemocněl. Už v osmnácti. Nechtěl, abys s ním prošla tím peklem. Myslel si, že bude lepší, když tě odstřihne, než abys umírala s ním každý den.“
Prudce jsem vstala. „To není pravda. To by mi řekl.“
„Neřekl,“ zašeptala, „protože já jsem ho v tom podpořila. A já… já jsem ti psala dopisy, které jsi nikdy nedostala. Chtěla jsem tě udržet dál. Byla jsem zbabělec. A on… on už tady není, Lenko.“
Svět se mi rozmazal. Sedla jsem si zpátky a cítila, jak se mi třese celé tělo.
„A ten košík?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.
„Každý rok ti chtěl donést dárek. Ale nikdy nenašel odvahu. Ten proutěný košík byl jeho symbol, jeho nápad. Já jsem ho tam dala za něj. A poslední dopis… je od něj. Na rozloučenou. “
Podala mi druhou obálku. Tentokrát s Tomášovým písmem. Nedokázala jsem ji hned otevřít. Seděly jsme mlčky, zatímco se mi kapky slz vpíjely do rukávu kabátu.
Ten den jsem se dozvěděla víc, než jsem chtěla. Ale taky jsem odpustila. Jemu. I sobě.
Dopis jsem otevřela až večer. A když jsem četla jeho poslední řádky, pochopila jsem, že některé košíky se neobjevují proto, aby nám něco daly. Ale aby nám vrátily kus duše, který jsme kdysi ztratili.
