Článek
Když jsem byla malá, nějak samo od sebe jsem si začala myslet, že hodnota člověka se měří podle toho, jak moc je ochotný pro ostatní udělat cokoliv, kdykoliv. Ne že by mi to někdo přímo nařídil, spíš jsem to tak nasála z atmosféry doma, když můžeš pomoct, tak přece pomůžeš a hotovo. Jenže v mojí hlavičce se to časem překroutilo v tiché přesvědčení, že odmítnutí je skoro něco jako malý osobní prohřešek. A tak jsem roky fungovala jako někdo, kdo má neustále otevřené dveře, ať už chtěl nebo ne.
V práci se to projevilo nejvýrazněji. Z mé pozice, která byla původně dost klidná, se postupně stala směs asistentky, organizátorky, hlídačky termínů a neoficiální kotvy všech, kdo nestíhali. Stačilo, aby někdo prohodil „mohla bys mi, prosím, jen rychle…“, a já už se hrbila nad jejich úkolem. Připadala jsem si sice užitečná, ale zároveň jako někdo, kdo běží maraton bez tréninku a tváří se, že je to pohoda. Byl to tlak, který jsem sama sobě neuměla přiznat.
Jednoho dne mě kolega poprosil, ať za něj obvolám klienty, protože „on na to dneska fakt nemá“. V tu chvíli jsem to považovala za úplnou samozřejmost a o pár hodin později jsem seděla sama v prázdné zasedačce a zírala na monitor, aniž bych byla schopná udělat jediný krok. Měla jsem chuť tam zůstat ještě dlouho po pracovní době jen proto, abych se nemusela s nikým potkat a zase plnit něco, co mi nepatří.
Doma jsem pak seděla u kuchyňského stolu a přemýšlela nad tím, že kdybych zítra prostě zmizela, lidé by si asi všimli jen toho, že jim chybí moje pomocná ruka. Ta představa mě zabolela víc, než bych čekala. Uvědomila jsem si, že jsem tolik času trávila dokazováním své hodnoty skrze ochotu, až jsem úplně zapomněla, kdo vlastně jsem, když zrovna nikomu nepomáhám.
O pár dní později přišla zlomová chvíle. Kolegyně potřebovala, abych šla místo ní na poradu. Obvykle bych ani nepřemýšlela, prostě bych to vzala. Ale tentokrát se něco ve mně zaseklo. Najednou jsem si položila jednoduchou otázku, co se stane, když řeknu ne? Propadne se strop? Změní se její pohled na mě? Přijdu o práci? A dřív, než jsem stihla vyrobit nějakou katastrofickou scénu, slyšela jsem sama sebe: „Dneska nemůžu.“
Zamrkala. Pak jen řekla „jasně, zkusím někoho jiného“ a bylo po všem. Žádná hádka, žádná rozpačitá atmosféra. Já seděla u stolu s pocitem, jako bych skočila z desetimetrové věže do vody, ale přitom dopadla na měkký polštář.
Od toho dne jsem se začala zkoušet zastavit pokaždé, když jsem cítila, že mi automaticky naskakuje „jasně, udělám to“. Neříkala jsem ne všem , jen tam, kde jsem věděla, že by mě to zase stáhlo do toho známého víru vyčerpání. A svět? Ten se choval úplně normálně. Když šéf chtěl report ještě ten den, řekla jsem, že ho udělám ráno. Pokrčil rameny. Když kamarádka navrhla, že bych mohla vyzvednout jídlo i pro ni, protože nestíhá, odmítla jsem. Odpověděla jen, že si objedná. Nic víc.
Domov byl jiná liga. Bratr, který byl zvyklý, že mu pomáhám s papíry, stěhováním a vším možným mezi tím, mě jednou požádal, ať s ním jedu pro nový nábytek. Otevřela jsem pusu k obvyklému souhlasu, ale pak jsem ji zase zavřela. Chtěla jsem mít odpoledne pro sebe, a ta potřeba byla poprvé silnější než pocit povinnosti. Řekla jsem mu to na rovinu. „Jasný,“ odpověděl, „zkusím někoho jiného.“ A já si uvědomila, že celé roky jsem za něj řešila věci, které si klidně mohl zařídit sám.
Začala jsem vnímat, jak moc jsem přeceňovala to, jak lidé zareagují na odmítnutí. Jako by všechno drama existovalo jen v mojí hlavě. Ve skutečnosti lidé přijímali moje „ne“ mnohem lépe než já sama. Postupně jsem si zvykala na to, že hranice nejsou bariéry, ale mapy. Neříkají ostatním „sem nesmíš“, ale spíš „tady jsem já“.
Jednou jsem to celé vyprávěla kamarádce. Poslouchala, popíjela kávu a pak řekla větu, která ve mně zůstala dodnes: „Nikdo po tobě nikdy nechtěl, abys byla nonstop pomocný modul. To sis vymyslela sama.“ A měla pravdu. Moje představa o tom, že musím být vždy ochotná, byla tichý závazek, který jsem podepsala jen já.
Časem jsem zjistila, že když řeknu ano, dělám to mnohem autentičtěji. Lidé se dokonce začali ptát, jestli mám prostor, místo aby předpokládali, že si ho udělám. A když jsem něco opravdu chtěla udělat, bylo to poznat, už to nebylo gesto unavené dobroty, ale skutečná přítomnost.
Naučila jsem se říkat ne. A zjistila jsem, že tím neubírám nic ani sobě, ani ostatním. Naopak, získala jsem prostor, dech a rovná záda.
A největší překvapení? Svět se ani jednou nezhroutil. Jen já jsem se konečně přestala hroutit s ním.
