Článek
Hledali jsme něco malého, rodinného, ideálně s atmosférou, kde se člověk necítí jako v hotelu, ale spíš jako na návštěvě u známých. Našli jsme nový penzion na Šumavě. Fotky vypadaly nádherně, recenze chválily domácí snídaně, čistotu i ochotu majitelů. Tak jsme neváhali.
Cesta byla dlouhá, ale krásná. Stromy lemovaly silnici a listí se barvilo do všech odstínů podzimu. Když jsme dorazili, majitelé nás přivítali s úsměvem a nabídli horký čaj. Pokoje voněly dřevem, peřiny byly nadýchané a za oknem se rozprostíral výhled na mlhou zahalené louky. Všechno působilo dokonale, přesně tak, jak jsme doufali. Říkala jsem si, že jestli existuje místo, kde se dá načerpat klid, je to tady.
Večer jsme si dali večeři v malé restauraci u krbu. Bylo tam jen pár lidí, většinou páry jako my. Nikdo nikam nespěchal. Lidé si povídali, občas se někdo zasmál, majitel naléval víno a mezi tím rozvážel polévky. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se svět zastavil. Že nemusím nikam utíkat, že mi nic neuniká. Šumava se mi v tu chvíli zdála jako místo, kde by se dalo dýchat naplno.
Ráno jsme se probudili do ticha. Jen ptáci a zvuk praskajícího dřeva z nedalekého lesa. Těšila jsem se na snídani, protože všichni o ní psali, že je prý nejlepší široko daleko. Na stole nás čekaly domácí marmelády, voňavé houstičky, vajíčka od místních chovatelů a čerstvá káva. Krásně prostřený stůl, všechno vypadalo jako z časopisu. Jenže jakmile jsme si sedli, něco se změnilo.
Majitelka, která nám předchozí večer připadala milá, se po ránu tvářila podrážděně. Na můj pozdrav sotva odpověděla a při podávání čaje mi řekla, že příště bychom si měli přinést vlastní hrníček, protože jejich se prý ztrácí. Myslela jsem, že žertuje, ale její výraz byl vážný. Když partner poprosil o další porci vajíček, odsekla, že snídaně má přece limit. Nevěděli jsme, co říct. Všechno, co se večer zdálo tak přívětivé, se najednou rozplynulo.
Kolem nás ostatní hosté mlčeli. Bylo slyšet jen cinkání příborů. Atmosféra byla nepříjemná, skoro napjatá. Připadali jsme si, jako bychom někoho urazili už jen tím, že jsme si dovolili přijet. Cítila jsem se trapně, i když jsme neudělali nic špatného. Partner mi pošeptal, ať to neřeším, že možná má paní jen špatný den. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně tohle nechci. Omlouvat cizí chování, když si platím za to, abych se cítila dobře.
Po snídani jsme šli na procházku. Les byl krásný, voňavý, tichý. Jenže v hlavě jsem pořád přemítala o tom, co se stalo. Jak se může člověk z jednoho dne na druhý změnit? A proč to, co se tvářilo jako útulné místo, najednou působí chladně a odtažitě? Když jsme se vrátili, majitelé se nás ani nezeptali, jestli se nám výlet líbil. Jen se na nás mlčky podívali a pokračovali v práci.
Večer jsme si sedli na terasu a mlčky koukali do dálky. Měla jsem smíšené pocity. Příroda byla nádherná, vzduch čistý, ticho uklidňující, ale ten zvláštní pocit z rána se mě pořád držel. Jako by mě někdo vytrhl z iluze. Uvědomila jsem si, že klid a pohodu si člověk nenajde jen místem, ale hlavně lidmi kolem sebe. Můžete být v nejkrásnějším penzionu, ale když cítíte napětí, všechna ta krása ztrácí význam.
Druhý den jsme se rozhodli odjet dřív. Nechtěli jsme čekat na další snídani. Když jsme odcházeli, majitelé nám popřáli hezký den, tentokrát už přívětivěji, ale bylo pozdě. Už jsme věděli, že se nevrátíme. Cestou domů jsme si říkali, že možná přeháníme, že jsme jen citliví. Ale oba jsme cítili to samé. Z místa, které mělo být únikem, se stal zážitek, který nám spíš otevřel oči.
Uvědomili jsme si, že jsme unavení z toho, jak často hledáme dokonalost venku, přitom ji můžeme mít doma. Stačí být spolu, vypnout, uvařit si kávu, zapálit svíčku. Nemusíme jezdit stovky kilometrů, abychom měli klid. Ten si totiž člověk musí vytvořit sám.
A tak jsme se cestou zpět rozhodli, že místo další dovolené zkusíme něco jiného. Že si doma uděláme víkend bez internetu, bez práce, bez stresu. Možná to nebude mít vůni lesa ani výhled na kopce, ale bude to naše. A možná právě to je ten skutečný luxus – necítit se jako host, ale být opravdu doma.
