Článek
Říkal to s jistotou v hlase. „Všechno zvládneme spolu.“ Držel mě za ruku, když jsem se bála porodu, plánoval budoucnost, vybíral jméno pro syna a tvářil se jako chlap, na kterého se dá spolehnout. Věřila jsem mu. Možná proto, že jsem chtěla. Možná proto, že jsem potřebovala věřit, že nebudu další žena, která zůstane sama ve chvíli, kdy se svět převrátí naruby.
Když se syn narodil, svět se opravdu převrátil. Jen ne tak, jak sliboval.
První týdny byly rozmazané, noc splývala se dnem, kojení s pláčem, únava s bolestí. Já jsem se učila být matkou, zatímco on… byl pryč. Ne fyzicky. Seděl doma, spal, chodil do práce, scrolloval telefonem. Ale pryč byl ve všem, na čem záleželo. Domácnost se začala rozpadat a já ji lepila vlastními silami, zatímco jsem se sama rozpadala zevnitř.
Říkal, že je unavený. Že práce ho ničí. Že „to přece není tak hrozné“. Věty, které znějí nevinně, dokud je neposloucháte den za dnem, zatímco stojíte nad plným košem plen, neumytým nádobím a dítětem, které křičí, protože vás potřebuje. Všechno potřebuje vás. Jen vy nikoho.
Nečekala jsem zázraky. Jen partnera. Člověka, který si všimne, že lednice je prázdná, že prádlo samo nevyroste čisté ve skříni, že dítě není „na hlídání“, ale jeho syn. Místo toho jsem slyšela, že přeháním. Že jiné to zvládají. Že bych měla být vděčná, že vůbec chodí do práce.
Vděčná. Za co? Za to, že jsem sama vstávala každé dvě hodiny? Za to, že jsem se sprchovala jednou za tři dny a považovala to za luxus? Za to, že jsem jedla studené zbytky ve stoje, protože jsem si nemohla dovolit sednout?
Postupně jsem přestala mluvit. Ne proto, že bych neměla co říct, ale proto, že mě nikdo neposlouchal. Všechno jsem dělala automaticky. Fungovala jsem. A přitom mizela. On si toho nevšiml. Nebo nechtěl.
Když jsem se jednou zhroutila a brečela v kuchyni, řekl mi, že jsem hysterická. Že mateřství není dovolená, ale že to přece musí být krásné. Krásné. Ano, mateřství je krásné. Ale taky kruté, vyčerpávající a osamělé, když v tom jste sama. A já byla.
Neodešel. Nemusel. Stačilo, že nepřišel tam, kde měl být. Do reality. Do rodičovství. Do partnerství. Slova o „společném zvládání“ se rozpadla rychleji než moje iluze.
Začala jsem si připadat jako služka s dítětem. Ne jako žena, ne jako partnerka. Jen jako někdo, kdo má zajistit, aby všechno fungovalo, zatímco ostatní žijí svůj život. On dál plánoval, mluvil o sobě, o práci, o únavě. Já jsem plánovala, kdy si konečně budu moct umýt vlasy.
Nejhorší nebyla fyzická únava. Byla to samota. Ta tichá, všudypřítomná. Samota v bytě, kde jsme měli být rodina. Samota vedle muže, který sliboval opak. Samota, která vás donutí pochybovat o sobě: jestli nejste opravdu slabá, neschopná, přehnaná.
Dnes už vím, že to nebyla moje vina. Že partnerství není o slibech, ale o činech. Že „spolu“ znamená skutečně spolu, v noci, v chaosu, v nevděčných dnech. Ne jen ve větách, které se hezky říkají, dokud nepřijde realita.
Tenhle příběh nepíšu proto, aby někdo litoval mě. Píšu ho proto, že nejsem jediná. Protože spousta žen táhne domácnost, děti i vztah sama a ještě mají pocit, že selhaly. Neselhaly. Selhal někdo jiný.
A pokud si tenhle text čte muž, který právě přemýšlí, jestli „to není tak hrozné“, věřte mi, je. A jednou se možná probudíte do ticha, které už nepůjde uklidit, vyprat ani opravit. Stejně jako sliby, které zůstaly jen slovy.
