Článek
Všechno začalo nenápadně
Pracuju už čtvrtým rokem v menší firmě. Máme fajn kolektiv, dobré vztahy, žádné zbytečné drby. Náš šéf je o pár let starší než já, sympatický, rozumný, někdy až překvapivě laskavý. Od začátku se ke mně choval jinak než ke zbytku týmu. Víc se ptal, jak se mám, jestli všechno stíhám, občas přinesl kávu, nebo se jen usmál, když jsem ve stresu zapomněla větu uprostřed prezentace.
Brala jsem to jako projev podpory, nic víc. A možná to tak zpočátku i bylo. Jenže časem jsem si začala všímat, že jeho pozornost je častější. Někdy až moc. Vždycky se nějak ocitl poblíž, zastavil se u mého stolu, ptal se, jak se mi daří mimo práci. Bylo to milé, ale zároveň trochu zvláštní.
Porada, která všechno změnila
Ten den jsme měli poradu o novém projektu. Byla jsem nervózní, měla jsem vést prezentaci před celým vedením. Když jsem skončila, šéf se na mě usmál a řekl, že to bylo výborné. Měla jsem radost.
Po poradě jsme se ještě sešli na krátkém debriefu v jeho kanceláři. Byl přátelský, vtipkoval, a když jsem odcházela, řekl, že je na mě hrdý. Znělo to mile. Nic, co by mě v tu chvíli zarazilo.
Večer jsem doma seděla u večeře, když mi na telefonu vyskočila zpráva. Od něj.
„Mimochodem, dnes jsi vypadala skvěle.“
Zůstala jsem chvíli zírat na displej. Srdce mi bušilo. Nevěděla jsem, co odepsat. Připadala jsem si trapně, jako puberťačka, která se červená nad komplimentem. Nakonec jsem napsala jen děkuju.
Hranice se začaly rozmazávat
Další dny se choval úplně normálně. Profesionálně, klidně, jako by ta zpráva nikdy nepřišla. Začala jsem si říkat, že jsem to možná přehnala, že to byla jen obyčejná pochvala. Jenže o týden později mi napsal znovu. Tentokrát pozdě večer.
„Je zvláštní, jak na tebe pořád myslím,“ stálo tam.
Ten večer jsem nespala. Cítila jsem se zmateně. Na jednu stranu mi lichotilo, že o mně přemýšlí, na druhou jsem věděla, že je to špatně. Měl ženu a dvě děti. A já jsem rozhodně nechtěla být ta, kvůli které by něco ztratil.
Druhý den jsem se rozhodla, že s ním o tom promluvím. Jenže když jsem ho viděla, nedokázala jsem to. Usmál se, podal mi dokumenty a s naprostým klidem mi vysvětlil další kroky v projektu. Jako by se nic nestalo.
Mlčení, které mě dusilo
Zprávy ale nepřestaly přicházet. Vždycky po pracovní době, někdy pozdě v noci. Psával, že se mu líbí, jak se směju, nebo že mě obdivuje. Jednou mi napsal, že kdyby nebyl ženatý, pozval by mě na večeři.
Začala jsem se vyhýbat společným schůzkám. Na poradách jsem se snažila mluvit co nejmíň, protože jsem cítila, jak se na mě dívá. Kolegové si možná všimli, že se něco děje, ale nikdo se na nic neptal. A já mlčela. Nechtěla jsem ho dostat do problémů.
Jenže čím víc jsem mlčela, tím hůř mi bylo. Každá jeho zpráva mě rozklepala. Cítila jsem směs viny a vzteku. Věděla jsem, že bych měla jasně říct, že tohle není v pořádku. Ale bála jsem se. Co když mi to zkomplikuje práci? Co když mi přestane věřit?
Poslední kapka
Jednoho dne, po další poradě, jsem od něj dostala zprávu, která už nešla přehlédnout. Psalo se v ní, že by chtěl, abych se někdy stavila po práci, jen my dva, že by mi rád něco řekl osobně.
To už jsem nevydržela. Celý den jsem přemýšlela, co udělám. Nakonec jsem si sebrala odvahu a večer mu napsala, že mě jeho zprávy zneklidňují a že chci, aby zůstalo jen u pracovního vztahu. Odpověď už nepřišla.
Druhý den v práci byl chladný. Nepromluvil se mnou, jen mi suše předal úkoly. Ticho mezi námi bylo těžké, ale cítila jsem úlevu. Udělala jsem to, co jsem měla udělat dávno.
Nový začátek
Dnes je to pár měsíců od té doby. V práci je pořád napjatá atmosféra, ale snažím se ji brát s nadhledem. Změnila jsem oddělení, mám jiného nadřízeného a znovu se učím věřit sama sobě.
Někdy si říkám, že možná ani nešlo o špatného člověka, jen o muže, který si spletl hranice. Ale já jsem pochopila něco důležitého, že když cítíte, že se něco děje proti vaší vůli nebo že vám to není příjemné, je potřeba to říct hned.
Nejde o přehnanou citlivost, jde o respekt. A ten si člověk musí chránit, i kdyby to mělo znamenat, že zůstane chvíli sám proti všem.
