Článek
Když jsem odcházela z práce, kolegové mi mávali, přáli hodně štěstí a říkali, jak mi budou závidět to „sladké nicnedělání“. Usmívala jsem se, děkovala, objímala. V duchu jsem si představovala dlouhá rána bez budíku, pomalé kafe na balkoně, knihu v ruce, žádný spěch, žádné termíny, žádné fronty v počítače, žádné nekonečné porady. Byla jsem přesvědčená, že začíná moje nejklidnější životní etapa.
A ten první týden vypadal přesně tak. Budila jsem se sama od sebe, vychutnávala jsem si pocit, že nemusím nikam spěchat. Najednou jsem měla čas na věci, které jsem roky odkládala. Správně jsem si myslela, že penze bude odměna za všechna ta léta shonu.
Jenže pak přešel první měsíc. A s ním i realita, která má daleko ke sladkým představám.
Najednou jsem zjistila, že ten tichý dům, který jsem léta vídala jen večer a o víkendech, je ve skutečnosti až příliš tichý. Ráno ticho, dopoledne ticho, odpoledne ticho. Zjistila jsem, že když člověk dlouho pracuje, ruch mu vleze pod kůži víc než si uvědomuje. Ve chvíli, kdy zmizí, zůstane za ním prázdné místo, které si člověk neumí jen tak naplnit.
Další věc byly povinnosti. Myslela jsem, že v penzi budu mít méně starostí než v práci. Omyl. Najednou jsem viděla všechny věci, které jsem léta přehlížela, protože „na to nebyl čas“. Skříň potřebující roztřídit, balkon s květinami, které už dávno měly jít pryč, schody, na kterých vrže prkno, lékaři, které jsem odkládala, protože jsem na ně neměla čas.
A pak tu jsou povinnosti úplně nové. Úřady, potvrzení, přehledy, člověk má pocit, že když pracuje, papírování je hodně. Ale když přestane pracovat, jako by se celý systém najednou začal ptát: „A co budeš dělat teď?“ Místo klidu přišlo spoustu malých, ale otravně důležitých úkolů.
Ale to, co mě zasáhlo nejvíc, byla změna rytmu. Když pracujete, váš den má strukturu, chcete nebo nechcete. Vstanete, jdete do práce, vrátíte se, uděláte, co je potřeba, jdete spát. A najednou nic z toho není. Najednou je celý den jeden velký prázdný list, který musíte vy sami zaplnit. A to je mnohem těžší, než se zdá.
Další měsíc jsem bojovala s pocitem, že jsem nějak „mimo“. Že svět běží dál, ale já stojím na zastávce. Kamarádi? Ti většinou ještě pracují. Děti? Mají svoje starosti a své rodiny. Vnoučata? Ta se objeví, když mají volno… což není tak často. A já jsem najednou měla spoustu času, ale málo lidí, s nimiž bych ho sdílela.
Začala jsem si uvědomovat i to, že penze přináší zvláštní druh samoty. Ne nutně tu fyzickou, občas někdo zavolá, občas někdo přijde, občas já jdu na návštěvu. Ale tu tichou, která člověku šeptá do ucha otázku, kterou si možná nechce položit: „A co teď budeš vlastně dělat se zbytkem života?“
Je to zvláštní pocit. V práci vás definovala vaše pozice, vaše povinnosti, vaše výsledky. Najednou je vaše identita v rukou jen vás samotných. A to je krásné, ale i děsivé.
Když jsem si to uvědomila, začala jsem si dělat malé rituály. Něco, co dá dnu tvar. Ranní procházku. Krátké cvičení. Kafe v deset, jako jsem ho pila v práci. Začala jsem číst knihy, které jsem odkládala. Zašla jsem na kurz trénování paměti, i když jsem se předtím smála, že je to pro „jiné lidi“.
Ale asi nejdůležitější bylo to, že jsem si dovolila přiznat, že penze není dovolená. Je to změna. A každá změna potřebuje čas, aby si člověk sedl sám se sebou a pochopil, co v tom novém světě vlastně chce.
Někdy mě stále přepadne prázdnota. Někdy si připadám nepotřebná, jindy zase naopak svobodná jako nikdy. Je to zvláštní, bipolární období. Jednou plné klidu, jindy plné neklidu. Ale pomalu si zvykám. A hlavně si začínám si uvědomovat, že penze není konec jedné kapitoly. Je to začátek nové, úplně jiné, která není řízená národními normami ani šéfovými požadavky.
Je řízená jen mnou.
První měsíc mi otevřel oči: klid není samozřejmost. Klid si musím vytvořit. A někdy začíná tím, že člověk přestane čekat, že život konečně zpomalí a místo toho si dovolí zpomalit sám.
