Článek
Celý život jsem věřila, že to nejlepší, co po sobě můžeme zanechat, nejsou věci, ale dobro. Pocit, že jsme někomu pomohli stát na vlastních nohách, že jsme mu ulehčili začátek, když jsme sami kdysi měli start trnitější. Vnučka byla moje srdcová záležitost. Od narození jsem ji vídala častěji než leckteré babičky. Vozila jsem ji do školky, hlídala, když byla nemocná, pomáhala jí s úkoly, když rodiče nestíhali. Často jsme si říkaly, že jsme si jedna druhou tak trochu „vybraly“.
Když dospěla, viděla jsem, jak bojuje s běžnými starostmi: studium, práce, vysoké nájmy. Vzpomněla jsem si na sebe v jejím věku a na ten neustálý pocit, že budu muset žít od výplaty k výplatě, dokud jednou nevyrostu z vlastního strachu. A tak jsem udělala něco, co mi tehdy přišlo naprosto přirozené, přepsala jsem na ni garsonku, která mi zůstala po tetě.
Chtěla jsem, aby měla jistotu. Aby měla místo, kam může kdykoli složit hlavu, a nemusela se bát, že jí jednou pronajímatel zvedne nájem tak, že nebude mít z čeho žít. Podpisy, úřady, papíry, všechno šlo rychle. Vnučka byla nadšená a já měla dobrý pocit. Dokonce mi tehdy objala ramena a řekla: „Babi, já ti to nikdy nezapomenu.“
Tahle slova mám v hlavě dodnes.
Jenže čas běží a lidé i vztahy se mění. Vnučka začala pracovat, našla si přítele, pak další zaměstnání, víc povinností, víc plánů. A já jsem si říkala, že je to tak správně. Mladí mají žít naplno. Nemají sedět u babiček a vyšívat cross stitch. Jenže pak se stalo něco, co jsem nečekala: moje tělo začalo stávkovat.
Zpočátku to byly jen nenápadné signály. Bolí mě záda, kolena, zadýchávám se při chůzi do schodů. Ale jak to tak bývá, člověk si nejdřív říká, že to je věkem, že to přejde. Nepřešlo. Postupně jsem zjistila, že už nezvládnu věci, které jsem dělala celý život bez přemýšlení. Přestalo být samozřejmé vynést nákup, umýt okna, dojít na úřad. A tak jsem poprvé po dlouhé době musela někoho požádat o pomoc.
Vzala jsem telefon a zavolala vnučce. Ne o nic zásadního, jen jsem potřebovala pomoct s nákupem a odnést pár těžkých věcí do sklepa. Věřila jsem, že přijde, jako jsem já chodila k ní celý život.
Jenže její reakce mi vyrazila dech.
„Babi, já teď nemůžu, mám svoje starosti. A vůbec, už bych potřebovala trochu klidu, pořád mě někdo o něco prosí…“
Její hlas nezněl ani naštvaně, spíš unaveně. Možná už toho měla opravdu moc. Ale ta věta „mám svoje starosti“ mi zůstala stát mezi žebry jako kost. V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Zvláštní, kolik se toho dá říct mlčením. Omluvila se, že musí končit, a zavěsila.
Seděla jsem doma v tichu a přemýšlela, kde se ta propast vzala. Mezi mnou a dívkou, která mi kdysi šeptala do ucha, že jsem nejlepší babička na světě. Mezi mnou a ženou, které jsem chtěla pomoct do života, aby jednou ona mohla pomáhat jiným.
Napadlo mě, jestli byla moje pomoc chybou. Ne ta garsonka ta je jen věc. Ale možná jsem jí vytvořila pohodlný měkký polštář, který jí neukázal, co všechno stojí úsilí. Možná jsem jí dala jistoty, aniž jsem ji naučila hodnotu vděku. Nebo… možná je to celé mnohem jednodušší. Mladí dnes mají tolik povinností, tolik spěchu, tolik hluku kolem sebe, že pro obyčejnou lidskost už nezbývá prostor.
Jenže já nejsem člověk, který chce výčitky. Nečekala jsem zlatou medaili za babičkovství. Jen drobnost, aby zvedla telefon, aby přijela jednou za čas na čaj, aby si vzpomněla, že mě má. Ne pro majetek. Pro srdce.
Druhý den mi poslala zprávu: „Promiň, fakt toho mám moc. Příště ti pomůžu.“ Nepřijela. Ani za týden, ani za měsíc. A já se mezitím naučila, že i když mě bolí záda, pořád nějak odnesu tašku, nebo si najdu souseda, který mi pomůže. Naučila jsem se, že člověk nemůže spoléhat na to, že dobro, které dá, se mu vrátí stejnou cestou.
Ale někdy večer sedím v křesle, dívám se do okna a přemýšlím: co by bylo, kdybych vnučce nepřepsala ten byt? Bylo by to jiné? Nebo je důvod úplně jinde?
Možná jsem moc staromódní. Možná jsem doufala, že rodina drží při sobě, ať se děje cokoli. A možná jsem jen příliš citlivá, protože stáří člověka zranitelnější dělá.
A přesto, kdybych se měla rozhodnout znovu, asi bych garsonku přepsala ještě jednou. Ne proto, že by si ji zasloužila víc než ostatní. Ale proto, že věřím, že někdy děláme dobré skutky ne proto, že se nám vrátí, ale protože je máme v sobě.
Jen někdy zamrzí, když zjistíme, že dobro, o které se podělíme, neznamená automaticky blízkost. A že i ti, které milujeme nejvíc, mohou říct: „Mám své starosti,“ zatímco my sedíme v tichu a držíme v ruce telefon, který už nezvoní.
