Článek
Když Lenka odemykala dveře do bytu, byla neobvykle klidná. Odešla z práce dřív, bolela ji hlava a chtěla si lehnout. Těšila se na ticho, sprchu a postel. Tu jejich. Manželskou. Netušila, že právě ta postel se stane místem, které si bude pamatovat do konce života.
Už v předsíni ji zarazil neznámý smích. Tlumený, lehce přiškrcený, důvěrný. Nejdřív si myslela, že má zapnutou televizi. Pak poznala hlas. Martin. Její manžel. Muž, se kterým žila patnáct let, vychovávala dvě děti a plánovala společnou budoucnost.
Druhý hlas patřil Petře. Kamarádce. Nebo spíš „kamarádce“. Poslední měsíce u nich byla pečená vařená. Prý si prochází těžkým obdobím, prý potřebuje podporu. Lenka jí otevřela dveře, nabídla gauč, kávu, rameno k vyplakání. A nechala ji příliš blízko.
Lenka došla ke dveřím ložnice. Byly pootevřené. Nepřemýšlela. Prostě je rozrazila.
Na jejich posteli leželi dva nazí lidé. Martin a Petra. Její muž a její důvěra, roztažená mezi bílými prostěradly. Lenka necítila šok. Spíš zvláštní prázdno. Jako by se jí mozek na chvíli vypnul.
„Co to děláš?“ vyhrkl Martin první. Rychle se posadil a snažil se zakrýt.
„Ty ses zbláznila?“
Petra si přitáhla peřinu až ke krku a vyhnula se Lence pohledem.
„Promiň,“ řekla Petra po chvíli. „Ale neměla bys takhle sem vpadnout. Děláš hysterii.“
To slovo Lenku bodlo víc než samotný pohled na ně. Hysterická. Ne podvedená. Ne zrazená. Hysterická.
„To je náš byt,“ odpověděla klidně, až sama sebe překvapila.
„Naše postel,“ dodala.
Martin protočil oči. „Ty to strašně dramatizuješ. Nic se nestalo.“
„Nic?“ zopakovala Lenka. Dívala se na detail, který ji dorazil. Její polštář ležel shozený na zemi. Jako by tam překážel.
Petra si povzdechla. „Lenko, víš, jaká jsi. Všechno hned vidíš černě.“
V tu chvíli Lenka pochopila, že tohle není jen o nevěře. Bylo to o přepsání reality. O tom, že z ní udělají problém oni dva. Že ji označí za přecitlivělou, žárlivou, nevyrovnanou. Aby nemuseli nést vinu.
Otočila se a odešla do obýváku. Sedla si na gauč a zírala před sebe. Za zády slyšela šepot. Rychlé oblékání. Ticho, které bolelo.
„Kam jdeš?“ zeptal se Martin, když vyšla ke dveřím.
„Projít se,“ odpověděla. „Potřebuji na vzduch.“
Venku se rozbrečela. Ne hlasitě. Potichu, jako by se styděla. Seděla na lavičce a v hlavě si přehrávala poslední měsíce. Večery, kdy Martin neměl čas. Dny, kdy Petra zůstávala déle. Pohledy, které ignorovala.
Když se vrátila, Petra už byla pryč. Martin seděl u stolu a tvářil se uraženě.
„Tak co,“ začal. „Už ses uklidnila?“
Lenka se na něj dlouho dívala. Na muže, kterého milovala. A který ji právě přesvědčoval, že to, co viděla na vlastní oči, se vlastně nestalo.
„Ne,“ řekla. „Ale už mi to došlo.“
„Co?“
„Že problém nejsem já.“
Martin mlčel. Poprvé.
Ten večer Lenka spala u kamarádky. Druhý den si sbalila věci. Dětem řekli, že si dávají pauzu. Martin všem vykládal, že Lenka je labilní. Že přehání. Že ho dusila.
Lenka už se nehádala. Pravdu si nesla v sobě. Viděla ji jasně, nahou, v jejich posteli.
A to jí nikdo nevezme.
