Článek
Vždycky jsem si myslela, že jsem takový ten týmový hráč. Ochotná pomoct, zapojit se, sem tam přinést koláčky. Když se ve firmě rozhodlo, že se bude fotit nový tým na webovky, všichni jásali. Kromě mě. Já a focení, to je jako kočka a voda. Prostě to nefunguje. Moje fotky připomínají spíš policejní záznam nebo momentku z autonehody. Slušně jsem oznámila, že na té fotce pro týmový web prostě být nechci. Netušila jsem, jak moc mi tahle jedna věta změní pracovní život.
První reakce byla překvapená, ale zdála se být v pohodě. „Jasně, v pořádku,“ řekla šéfka s úsměvem. „Chápeme, že ne každý se cítí před objektivem jako ryba ve vodě.“ Ulevilo se mi. Dokonce jsem si v duchu gratulovala k tomu, jak jsem to diplomaticky zvládla. Chyba. Velká chyba.
Od té doby se začaly dít podivné věci. Nejdřív drobnosti. Na ranních poradách si mě šéfka přestala všímat. Když se ptala na názory, obcházela mě pohledem, jako bych byla neviditelná židle. Zvedala jsem ruku, ale její oči putovaly kousek dál, k Petrovi, pak k Lucii, a nakonec k Michalovi. Moje nápady, které ještě před týdnem byly „skvělé“, najednou zůstávaly nevyslyšeny.
Pak to přešlo do další fáze. Na kávu s kolegy mě nikdo nepozval. Problém byl v tom, že mě nikdo přímo nevynechal, ale ty pozvánky se prostě… nedostaly ke mně. Jako by kolem mě visel neviditelný štít, který pohlcoval veškeré společenské signály. Když jsem se zeptala, co se děje, dostala jsem neurčitou odpověď o „nedorozumění“. Mé obočí se začalo pomalu zvedat.
Vrcholem všeho byl projekt, na kterém jsem pracovala několik měsíců. Byl to můj „miláček“, věnovala jsem mu spoustu úsilí a času. Bára mi jednoho rána jen tak mezi řečí oznámila, že „šéfka to včera předala Honzovi, protože to potřebovala rychle dokončit a tys prý byla zaneprázdněná“. Zaneprázdněná? Byla jsem v práci dřív než slunce a odcházela poslední! To už bylo prostě moc.
Šla jsem přímo za šéfkou. Klepala jsem na dveře její kanceláře s pocitem, že buď vybuchnu, nebo se rozbrečím. „Chtěla jsem se zeptat na projekt X,“ začala jsem, snažíc se zachovat klidný hlas. Šéfka se podívala od počítače a tvářila se, jako by mě viděla poprvé v životě. „Projekt X? Ten má na starosti Honza. Co s ním potřebujete?“ její tón byl chladný a lhostejný.
„Ale vždyť jsem ho vedla já! Pracovala jsem na něm měsíce!“ vyhrkla jsem. Šéfka jen pokrčila rameny. „Situace se změnila. Potřebujeme, aby na něm pracoval někdo, kdo je… stoprocentně angažovaný.“ Stoprocentně angažovaný? Takže moje „ne“ na focení znamenalo, že nejsem stoprocentně angažovaná? V tu chvíli mi to došlo. Všechno.
Všechno to ignorování, ty přehlížené nápady, ty „náhodné“ vynechání z kávy. To všechno bylo kvůli té jedné fotce. Nebo spíš kvůli mému „ne“. Byla jsem v šoku. Že se dospělý člověk, vedoucí pozice, může chovat tak dětinsky a mstít se za takovou maličkost. Místo, abych to dál řešila, jsem se jen otočila a odešla. Co na to říct? Řekla jsem své „ne“ a teď jsem se ocitla v paralelním vesmíru, kde jsem se stala vzduchem.
Paradoxní je, že teď se cítím paradoxně lépe. Ta absurdita celé situace mě přinutila k zamyšlení. Je tohle vážně firma, kde chci trávit svůj čas a energii? Kde se loajalita měří tím, jestli se usmíváš do objektivu? Rozhodla jsem se, že už se nebudu snažit stát se součástí té fotografie, která pro mě symbolizuje pokrytectví.
Tahle zkušenost mi sice zkomplikovala život, ale zároveň mi dala sílu. Naučila mě, že některé bitvy nemá cenu bojovat. A že moje hodnota není v tom, jestli se mi líbí focení, nebo ne. Ale v tom, co umím a jaká jsem. A šéfka? Ta mě možná ignoruje, ale já teď ignoruji její dětinské chování. A začala jsem si hledat novou práci. Možná, že tam ocení moje schopnosti víc než mou ochotu stát před objektivem.
