Článek
Na tu dovolenou jsem se připravovala měsíce. Já , manžel Pavel , naše dvě děti a moji rodiče – Marie a Karel . Pro ně to měl být velký zážitek. Letěli poprvé v životě. Byli nervózní, dojatí a já chtěla, aby na to vzpomínali jako na něco krásného.
Už na letišti jsem ale cítila, že to nebude jednoduché.
Rodiče byli zmatení. Všechno bylo nové, hlasité, uspěchané. Ptali se na každou maličkost, báli se, že něco udělají špatně. Pavel už u odbavení protočil oči. „Tohle bude peklo,“ sykl ke mně.
Snažila jsem se ho uklidnit. „Jsou nervózní. Je to jejich první let.“
Jenže nervozita rychle přerostla v chaos.
Při bezpečnostní kontrole prošly děti bez problémů. My taky. Pak přišla na řadu máma. Detektor zapípal. Ochranka ji zastavila, požádala, aby odstoupila stranou. Máma zrudla. „Já nic nemám,“ opakovala.
Začali jí prohlížet kabelku. Vytahovali jednu věc za druhou. Malé nůžtičky. Sprej. Starý lék bez obalu. A nakonec i něco, co tam být opravdu nemělo, malý pepřový sprej, který nosila „pro jistotu“.
„To je zakázané,“ oznámil pracovník letiště klidně, ale nekompromisně.
Máma se rozklepala. „Já to nevěděla…“
Pavel už nevydržel. „To si děláte srandu? Vždyť jsem vám říkal, ať si to zkontrolujete!“ zvýšil hlas. Lidi se začali otáčet.
Než jsem stihla cokoli říct, zapípal detektor znovu. Tentokrát u táty.
Ochranka ho okamžitě odvedla stranou. Prohlídka. Vytahování věcí z kapes. A pak to přišlo. Velký kapesní nožík.
„Ten tady nemůže být,“ řekl další pracovník.
Táta zbledl. „Nosím ho třicet let,“ řekl skoro uraženě. „Vždyť je to jen nůž.“
V tu chvíli už Pavel vybuchl. „Tohle není vesnická pouť! Jsme na letišti!“ křičel. „Kvůli nim nestihneme let!“
Děti se mě chytly za ruce. Máma začala brečet. Táta se hádal s ochrankou. A já stála uprostřed a měla pocit, že se mi rozpadá všechno, co jsem chtěla mít pod kontrolou.
Ochranka rodiče odvedla na osobní prohlídku. Museli se zout, svléknout bundy, vysvětlovat. Lidi z fronty nás sledovali jako nějakou atrakci. Studem bych se nejradši propadla.
Pavel mi pošeptal: „Jestli kvůli nim neodletíme, tak je to konec.“
Nevěděla jsem, jestli myslí dovolenou, nebo nás.
Když se rodiče vrátili, byli zlomení. Máma měla uplakané oči, táta byl vzteklý a ponížený. Nůž jim zabavili. Některé věci vyhodili. Čas běžel.
„Tak co, spokojení?“ vyjel táta na Pavla. „Aspoň máš historku.“
Pavel mu to vrátil. „Vy jste nás ztrapnili. Kvůli vám se tady všichni dívají.“
To už jsem křičela i já. „Přestaňte oba! Děti jsou tady!“
Bylo pozdě. Hádka se rozjela naplno. Slova padala tvrdá a zlá. Pavel řekl, že to byla chyba brát rodiče s sebou. Táta mu řekl, že je arogantní spratek. Máma brečela a omlouvala se.
Let jsme nakonec stihli. Ale atmosféra byla mrtvá.
V letadle rodiče seděli tiše, děti mlčky koukaly z okna a Pavel se mnou nepromluvil ani slovo. Místo radosti z dovolené jsem cítila jen prázdno a vztek.
Na hotelu se to už jen dořeklo. Pavel mi vyčetl, že jsem ho neposlechla. Že jsem rodiče měla připravit líp. Že kvůli nim byla celá dovolená zkažená ještě před začátkem.
Rodiče druhý den oznámili, že chtějí letět domů. Že to byla chyba. Že nás nechtěli zatěžovat.
Objímala jsem mámu a měla slzy v očích. Táta se mi ani nepodíval do očí.
Dovolená pokračovala. Ale už nikdy nebyla rodinná. Byla rozdělená. Na ticho, výčitky a pocit, že se něco nenávratně zlomilo.
Rodiče od té doby nikam nelétají. Pavel o tom letišti nechce slyšet.
A já už vím, že někdy stačí jeden pípající detektor, aby odhalil mnohem víc než zakázané předměty. Odhalí vztahy, trpělivost a to, jak málo stačí, aby se rodina rozpadla.
