Článek
Roky jsem pomáhala sousedům s hlídáním dětí. Byla jsem ta „hodná paní z druhého patra“, jak mi říkaly maminky, když spěchaly do práce, na nákup nebo si jen potřebovaly vyřídit své věci v klidu. Nikdy mi to nevadilo. Brala jsem to jako přirozenou součást sousedského života, jeden pomůže druhému, svět se hezky točí, všichni jsou spokojení. A hlavně, já jsem věřila, že se takové dobro vždycky nějak vrátí.
Byla jsem ta, kterou děti znaly jménem. Když jsem přišla domů, občas mě čekaly kresby na dveřích nebo zmuchlané květiny natrhané na trávníku. Běžně jsem u sebe měla tři, někdy čtyři děti. „Vy jste anděl,“ říkala mi sousedka Jana pokaždé, když jsem hlídala její dvojčata, protože ona nestíhala práci. „To se vám nedá vrátit.“ Smála jsem se, mávala rukou, že o nic nejde.
A opravdu, dlouhé roky mi o nic nešlo. Bavilo mě to. Děti mi dělaly život o něco veselejší a jejich rodiče byli za to vděční. Aspoň jsem si to myslela.
Pak přišel jeden jediný den, který všechno převrátil. Den, kdy jsem potřebovala pomoc já.
Bylo to v úterý ráno. Zvedla jsem se z postele a zatočila se mi hlava. Tak silně, že jsem se musela zachytit o stolek, abych nespadla. V žaludku mi škubalo, tělo bylo těžké a já téměř nedošla do kuchyně. Když jsem otevřela ledničku, uvědomila jsem si, že nemám doma nic, ani čaj, ani rohlík, dokonce ani prášky proti bolesti, které běžně užívám.
„To nic,“ říkala jsem si. „Zajdu do lékárny, jen co se trochu rozdýchám.“
Jenže jsem se nerozdýchala. Naopak. Udělalo se mi tak špatně, že jsem si sedla na zem a ruce se mi třásly. A tak poprvé za dlouhou dobu napadlo mě požádat o pomoc. Vždyť je to normální. Sousedé jsou přece sousedé.
Vzala jsem mobil a napsala Janě:
Prosím, mohla bys mi skočit pro léky do lékárny? Je mi opravdu špatně.
Viděla jsem, že zpráva byla přečtená. Odpověď nepřišla.
„Možná nestíhá,“ uklidňovala jsem se. Poslala jsem tedy zprávu další sousedce, Martině, která mě několikrát prosila o hlídání, když měla noční.
Zpráva se neotevřela. Volala jsem. Nic.
Po pěti minutách jsem zkusila ještě jednu maminu – Elišku. Ta mi kdysi říkala, že kdybych cokoli potřebovala, mám se ozvat.
Volání odmítla.
V tu chvíli už se mi chtělo brečet, nejen kvůli bolesti. Byla to ta jiná bolest, hlubší, která člověka pálí někde v hrudi. Ta, která říká: Možná stojíš za něco jen tehdy, když dáváš. Když potřebuješ, nejsi pro nikoho zajímavá.
Z posledních sil jsem vstala a dobelhala se ke dveřím. Zkusila jsem zaklepat na Janu přímo. Slyšela jsem, jak se uvnitř někdo pohl. Děti se smějí. Televize běží.
Zaklepala jsem ještě jednou, tentokrát silněji. Zvuk televize se zesílil. Nikdo neotevřel.
V tu chvíli jsem pochopila. Oni věděli, že jsem tam. A stejně neotevřeli.
Zoufale jsem přešla chodbu a zkusila Martinu. Ticho. U Elišky to samé. Jako by se všichni domluvili, že najednou nejsou doma.
Opřela jsem se o stěnu a sedla si na schod. Ne protože bych chtěla. Ale protože už jsem nemohla stát. Slzy mi tekly samy. Nešlo o léky. Šlo o to, že jsem roky dávala. Byla jsem tu pro ně, řešila jejich děti, jejich termíny, jejich nervy. A teď? Teď jsem nebyla pro ně vůbec nikdo.
Když člověk poprvé narazí na tuhle realitu, je to jako ledová sprcha. Připadala jsem si hloupě. Naivně. Dala jsem si záležet, aby si mě sousedé oblíbili, aby věděli, že jsem spolehlivá. A oni? Oni mě brali jako službu. Jako samozřejmost.
Nakonec jsem zavolala dceři, která bydlí přes celé město. Přijela, udělala mi čaj, zavolala doktora, nakoupila vše potřebné. Seděla u mě dvě hodiny, přestože měla práci. Byla unavená, ale starala se.
Když odcházela, řekla jsem: „Víš, co je nejhorší? Že sousedi věděli, že jsem tady. A přesto nikdo neotevřel.“
Dcera jen pokrčila rameny. „Mami, to není tvoje chyba. To je jejich vizitka.“
Pomalu jsem se uzdravovala. Ale vědomí, že vztahy, kterým jsem věřila, byly jen jednostranné, se hojilo mnohem déle.
Po týdnu, když jsem vyšla poprvé na chodbu, potkala jsem Janu. Zase měla napilno. Její děti běhaly kolem ní. „Jé, už je vám líp?“ prohodila lehce, jakoby nic.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „Super! Kdybyste mohla zítra pohlídat…“
A tam jsem to konečně řekla. „Ne. Už hlídat nebudu.“
Zůstala stát s otevřenou pusou. „Ale… proč?“
„Protože když jsem já potřebovala pomoc, nepomohl mi nikdo.“
Odešla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že si vážím sama sebe.
A možná to bylo to jediné dobré, co z toho ticha za zavřenými dveřmi vzešlo.
