Článek
Na Štědrý den jsem se probudila bez zvuku alarmu a bez pocitu, že musím někam běžet. Nebyla na mně žádná očekávání, žádné telefonáty s dotazy, kdy přijedu a co přivezu. Jen světlo zimního rána, které se líně opíralo o parapet, a ticho naplněné něčím nečekaně příjemným. Jako kdyby se celý můj byt nadechl spolu se mnou.
Rozhodla jsem se zůstat doma sama. A čím více se ten den rozvíjel, tím víc jsem věděla, že jsem udělala správně. Dlouhá léta jsem trávila Vánoce mezi lidmi, které mám sice ráda, ale v jejichž společnosti jsem často zapomínala sama na sebe. Tentokrát jsem chtěla změnu. Netoužila jsem po hádkách o tom, kdo bude krájet kapra, nebo po tradičních poznámkách o tom, že to cukroví není jako to babiččino. Chtěla jsem klid. Obyčejný, ničím nerušený klid.
Začala jsem ho vnímat už při přípravě snídaně. Kávu jsem si nalila do hrnku, který jinak používám jen ve výjimečné dny. Dnes jsem si připadala výjimečně. Místo vánoček z obchodu, které sice vypadají vánočně, ale chutnají jako korková zátka, jsem si udělala topinku s avokádem. Nevánoční? Možná. Ale byla moje.
Po snídani jsem se zachumlala do deky a pustila si starý francouzský film, který jsem už dlouho chtěla vidět. Nebylo to nic velkého, jen příběh dvou lidí, kteří se míjejí v pařížských ulicích. Ale něco na něm mě nechalo sedět beze slova, s hlavou lehce nakloněnou, jako kdybych si uvědomila, že i v obyčejných chvílích může být skryto všechno, co potřebujeme.
Odpoledne jsem vyšla ven. Byt mi byl příjemnou oázou, ale chtěla jsem se nadechnout zimního vzduchu. Vánoce mají zvláštní schopnost dělat ulice prázdnějšími. Lidé jsou zavření ve svých domech, obklopeni světly, tradicemi a rodinami. A tak jsem šla městem, které jako by patřilo jen mně. Po chodnících se válel sníh, sypal se z něj jemný prášek a pod lampami se třpytil jako rozsypaný cukr.
U stromečku na náměstí stála jen dvojice turistů. Rychle pořídili pár fotek a zmizeli v postranní uličce. Zůstala jsem tam sama, pozorovala světélka a uvědomila si, jak jiné je vidět Vánoce bez davů. V tom tichu nezněly falešné tóny spotřebního šílenství. Jen světlo a chlad.
K večeru jsem se vrátila domů, protože jsem měla chuť na polévku. Ne rybí. Dělala jsem si ji každý rok a letos jsem prostě nechtěla. Uvařila jsem dýňovou, krémovou a jemně kořeněnou. Když jsem ji jedla, měla jsem pocit, že všechno je přesně tak, jak má být. Nic nechybělo. Nikdo nechyběl. Vlastně poprvé po letech jsem měla pocit, že jsem sama sobě dost.
Když jsem si sedla k malému umělému stromečku, který jsem vytáhla z krabice asi před třemi dny, nebyl příliš honosný. Několik ozdob, svítící řetěz, hvězda nakřivo. Ale když jsem zhasla světla v pokoji, vypadal skoro kouzelně. Možná to bylo tou tmou venku nebo křehkostí večera, ale najednou jsem cítila, jak se mi v hrudi usazuje teplo. Nepatřilo nikomu jinému. Bylo jen moje.
Vzpomněla jsem si na všechny minulé roky, kdy jsem seděla u velkého stolu mezi lidmi, kteří se navzájem překřikovali, smáli se, hádali se a cpali se cukrovím. Vždycky to byly nějaké Vánoce, ale málokdy ty, které bych si přála. Letos, poprvé po dlouhé době, jsem si připadala, jako kdybych byla konečně doma. Doma sama se sebou.
Později večer jsem si pustila hudbu. Jemné klavírní skladby, které zněly spíš jako dech než jako melodie. Nechala jsem je zaplavit místnost a seděla jsem na zemi opřená o gauč. Přemýšlela jsem o tom, jak snadné je zapomenout, že můžeme volit, jak chceme své svátky prožít. Že nemusíme plnit očekávání jen proto, že je to tak zvyku. Že můžeme vystoupit ze starých vzorců a vytvořit si své vlastní.
Když odbila půlnoc, venku se rozsvítil jeden z balkonů naproti. Někdo tam zapálil prskavku a držel ji v ruce, až než dohasla. Nebylo vidět, kdo to je, jen světlo v tmavém prostoru. V tu chvíli mi došlo, že každý má svůj příběh v tenhle večer. A že ten můj je možná tichý, ale vůbec ne osamělý.
Lehla jsem si do postele s pocitem, že jsem si nadělila ten nejkrásnější dárek, čas se sebou, bez povinností, bez hluku a bez hraní rolí. A hlavně klid, který jsem tolik let hledala venku, a přitom byl celou dobu někde uvnitř.
A tak jsem usnula s vědomím, že některé Vánoce nejsou o tom, kolik lidí sedí u stolu, ale o tom, jestli se člověk cítí v míru sám se sebou. A ty letošní pro mě byly poprvé doopravdy šťastné.
