Článek
S manželem jsme měli jednoduchý plán: nic.
Tedy přesněji, nic nedělat, nikam nejít, nikoho nehostit ani nikomu nic dokazovat. Jen my dva, deka, svíčky, trocha vína a film, který budeme dvacet minut vybírat a nakonec u něj stejně jeden z nás usne. Po týdnech hektiky to znělo jako sen, na který se oba těšíme.
V pátek odpoledne už jsem pomalu vypínala mysl, když manželovi zazvonil telefon. Zvedl ho a já okamžitě poznala, z jeho tónu i výrazu, kdo volá. Tchyně. Ta tchyně.
Narovnala jsem se jako kočka, která zaslechla nebezpečí.
„Ahoj, mami,“ řekl manžel a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. „Jasně… no… to je nečekané… hm… dobře… dobře, přijeďte,“ odpovídal.
Přijeďte. To slovo znělo jako rozsudek.
Manžel telefon položil, povzdechl si a vypadal o deset let starší.
„Přijedou na víkend,“ oznámil mi tónem, jako by mi sděloval špatnou diagnózu.
„Na náš víkend?“ ujistila jsem se, i když jsem odpověď věděla. „Ano. Táta má prý v neděli nějakou akci poblíž a chtěli být u nás… a máma prý doufá, že to nevadí.“
Ne, nevadí. Jen mi to zničí celý víkend a kus duševního zdraví, problesklo mi hlavou. Nahlas jsem řekla pouze: „Jasně, zvládneme to.“
Jenže už v tu chvíli jsem věděla, že nás čeká spíš boj o přežití než rodinná návštěva.
Tchyně a tchán byli lidé, kteří se narodili s vrozeným talentem, kritizovat vše, co se hýbe, a i to, co se nehýbe, začít kritizovat okamžitě po příjezdu. Že jsem se „chudá vdala do zámožné rodiny“, jak mi tchyně kdysi utrousila při první společné štědrovečerní večeři, mi připomínala pokaždé, když mohla. Nepřímo, elegantně, jak to umí jen ženy, které se naučily bodat s úsměvem.
Přijeli v sobotu ráno, o dvě hodiny dřív, než slíbili. To byl jen začátek.
Tchán už ve dveřích zahlásil: „Vy to tu máte nějak… útulné.“ Podle tónu to znamenalo: Ne moc velké. A ne podle našich standardů.
Tchyně se rozhlížela jako inspektorka, která hledá nedostatky do protokolu.
„Jejda, vy ještě máte tu kuchyň? Já myslela, že si dáte novou. Filip nám říkal, že o tom uvažujete.“ Znělo to, jako bychom žili ve stanu.
Manžel se na mě omluvně podíval, ale mně už bylo jasné, že víkend bude dlouhý. Velmi dlouhý.
Uvařila jsem kávu, podala jim koláč, který jsem koupila, ale tchyně to samozřejmě poznala.
„To je kupované, viď?“ zeptala se s jemným úsměvem, který bolel víc než urážka.
„Ano,“ přiznala jsem klidně. „No… aspoň je to jistota,“ pokývala hlavou, jako by mi právě udělila pětku z domácnosti.
Manžel se snažil zachraňovat situaci nadšeným vyprávěním o nové práci, ale tchán ho přerušil:
„Jojo, ale víš, co by bylo ještě lepší? Kdybys šel do firmy mého bratra. To by byl úplně jiný životní standard.“
Já jsem mlčky usrkávala svoje kafe a představovala si, jak mizím v obláčku dýmu jako v kresleném filmu.
Po obědě přišel kritický okamžik. Tchyně se rozhodla „trochu pomoct“ v kuchyni.
To znamenalo, že otevírala všechny skříňky, vždy s komentářem typu:
„Aha, takhle to tu máš… zajímavé.“
Přeloženo: Úplně špatně, ale nebudu to říkat nahlas. Zatím.
Když jsem krájela zeleninu, stoupla si za mě a sladce prohodila:
„Víš, já když jsem byla mladá, tak jsem byla v kuchyni fakt šikovná. A rychlá. Ty… tys asi neměla moc příležitostí se učit, viď?“
Ruce se mi roztřásly. Manžel viděl, že jsem na hraně, a odvedl tchyni do obýváku s větou:
„Mami, pojď mi prosím pomoct s telefonem.“
Bylo jasné, že telefon nepotřebuje. Potřeboval zachránit mě i svůj manželský život.
Večer jsme si plánovali alespoň malé soukromí u filmu. Tedy plánovali jsme.
Tchán s tchyní odmítli jít spát.
„My bychom si s vámi rádi pustili něco pěkného,“ oznámila tchyně.
„Ale ne nic moderního. To jsou samé kraviny.“
Takže jsme skončili u tříhodinového černobílého dramatu, u kterého tchán polovinou času usínal a druhou polovinou vyprávěl, jaké filmy se točily „za jejich mládí, to byla mistrovská díla“.
Bylo po jedenácté, když tchyně pronesla:
„Víš, já jsem ráda, že jsme přijeli. Aspoň vidíme, jak žijete. A je vidět, že jsi to tu… no… udělala podle svých možností.“
To byla věta, která mi probodla klidný víkend jako nůž.
Když konečně odešli spát, sedla jsem si s manželem na gauč. Mlčeli jsme. Pak se ke mně naklonil, vzal mě za ruku a řekl:
„Promiň. Vím, že ti to dává zabrat.“
A v tu chvíli se všechen vztek rozpustil.
Nevadilo mi, že víkend byl zničený. Nevadilo mi, že mě tchyně zase ponížila.
Důležité bylo jen to, že manžel viděl, jak se cítím a stál při mně.
Druhý den po jejich odjezdu jsme si oba vydechli, otevřeli víno a pustili si konečně film, který jsme chtěli.
A já si uvědomila něco zásadního:
Klidný víkend je krásná věc. Ale ještě krásnější je partner, se kterým ho nakonec můžete získat zpátky.
