Článek
Byl to jen obyčejný den
Byl to úterý, jako každé jiné. Dopoledne jsme měli týmovou poradu, kde jsme probírali nové projekty a termíny. Byla jsem zvyklá, že bývá napjatá atmosféra, náš šéf byl přísný, ale spravedlivý. Nebo jsem si to aspoň do té doby myslela. Seděla jsem v první řadě, zapisovala poznámky, občas jsem něco doplnila. Po skončení porady jsem se chystala vrátit ke svému stolu, když mě šéf zastavil.
„Máš na chvíli čas?“ zeptal se tiše, bez úsměvu. Přikývla jsem a šla s ním do jeho kanceláře. Netušila jsem, že ty další minuty mi změní celý život.
Pár vět, které bolely víc než kritika
Posadil se naproti mně a chvíli mlčel. Vzduch zhoustl. Pak se opřel o stůl a řekl něco, co mi ještě dlouho znělo v hlavě. Že prý „už delší dobu cítí, že do toho týmu nezapadám“. Že jsem „až moc emotivní“ a že bych měla „brát věci víc s odstupem“.
V první chvíli jsem nechápala, co tím myslí. Celé měsíce jsem dělala přesčasy, pomáhala kolegům, přebírala jejich úkoly, když nestíhali. Brala jsem práci vážně, možná až moc. Jenže místo uznání jsem slyšela, že prý „nepůsobím dost profesionálně“.
Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Koukala jsem na něj, ale nevěděla, co říct. Nebylo to o výkonu, nebylo to o chybách. Bylo to o mně. A to bolelo víc než jakákoli výtka.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem něco ztratila
Když jsem vyšla z kanceláře, měla jsem slzy v očích. Bylo mi trapně. Nechtěla jsem, aby si toho někdo všiml, tak jsem se schovala na záchodě a chvíli tam seděla v tichu. Na mobilu mi blikaly nové úkoly, maily, notifikace. A mně to bylo poprvé úplně jedno.
Cítila jsem, jak ve mně prasklo něco, co jsem dlouho držela. Všechny ty roky snahy být perfektní, spolehlivá, loajální. Všechno to úsilí, které jsem do práce dávala, se v ten moment rozplynulo.
Zvedla jsem se, vrátila ke stolu a otevřela e-mail. Ruce se mi třásly, ale napsala jsem výpověď. Bez emocí, stručně, formálně. Odeslala jsem ji a zavřela notebook. V tu chvíli jsem věděla, že se už nikdy nevrátím.
Nešlo o ego. Šlo o důstojnost
Celé odpoledne jsem přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala. Jestli jsem neměla počkat, vychladnout, promluvit si s ním znovu. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jasněji jsem cítila, že jsem to udělala správně.
Nešlo o to, že by mi dal špatnou známku za práci. Šlo o to, že mi sebral víru, že to, jaká jsem, má v té firmě místo. Vždycky jsem byla empatická, upřímná, brala jsem věci osobně. Jenže v prostředí, kde se cení tvrdost, to prý byla slabost.
A já už nechtěla pracovat někde, kde musím popírat samu sebe, abych obstála.
Druhý den bez práce
Ráno jsem se probudila dřív, než zazvonil budík. První myšlenka byla zvláštně klidná, už tam nikdy nemusím. Žádné tabulky, žádné porady, žádné zadržované slzy na chodbě. Jen ticho.
Sedla jsem si k oknu, udělala si kávu a poprvé po dlouhé době se nadechla beze spěchu. Nevěděla jsem, co bude dál. Ale věděla jsem, že i když to bylo těžké rozhodnutí, bylo moje.
Na mobilu mi přišla zpráva od kolegyně. Psala, že jí bude chybět moje energie, že se bála, že po té poradě odejdu. Neodpověděla jsem hned. Jen jsem si uvědomila, že možná nejsem jediná, kdo se tam cítil ztraceně.
Co mi to dalo
Utekly tři měsíce. Práci zatím nemám, ale cítím se svobodnější než kdy dřív. Mám čas přemýšlet, co vlastně chci. Zjistila jsem, že nechci být součástí prostředí, kde je lidskost považovaná za slabost. Chci dělat věci, které mají smysl, i kdyby to znamenalo začít znovu od nuly.
Občas si vzpomenu na ten den, na jeho kancelář a na ty věty, které mi tehdy tak ublížily. A říkám si, že možná jsem mu vlastně vděčná. Kdyby je neřekl, možná bych tam seděla dodnes.
Možná to nebyla odvaha, ale prostě poslední kapka. Každopádně to byl okamžik, který mě donutil znovu se nadechnout.
