Článek
Byl to ten typ člověka, kterého si všimnete až tehdy, když zmizí. Pan Král, můj soused z přízemí, byl tichý, zdvořilý, trochu staromódní muž. Každý den zametal chodník, zaléval muškáty a vždycky mi podržel dveře, když jsem se vracela s nákupem. Nikdy jsem o něm moc nevěděla. Jen to, že žije sám a že má rád ticho. Až po jeho smrti jsem pochopila, jak moc mě znal on.
Bydlela jsem v tom domě skoro deset let. Když jsem se rozváděla, byl to pan Král, kdo mi poprvé nabídl pomoc. Nebyl vtíravý. Prostě jen řekl: „Kdybyste potřebovala pohlídat poštu, když budete u rodičů, klidně mi řekněte.“ Od té doby mi ji nosil. Každý pátek měl ve zvyku zazvonit a podat mi balíček nebo složenku, vždy pečlivě srovnanou. Občas přinesl i čerstvé rohlíky, prý že jich vzal cestou víc.
Nikdy jsme si dlouze nepovídali. On byl ten, kdo mluvil málo, ale když něco řekl, mělo to smysl. Měla jsem ho ráda, i když bych to tehdy tak nenazvala. Byl to prostě někdo, o koho se dům opíral. Takový klidný pilíř každodennosti.
Jednoho dne, koncem zimy, jsem si všimla, že se světlo v jeho bytě večer nerozsvítilo. Druhý den ráno bylo ticho, žádné kroky na chodbě, žádný klíč v zámku. A pak jsem slyšela zvenku houkačku. Stála jsem u okna, když odváželi nosítka. Nebylo co dodat. Zemřel tiše, tak jak žil.
Celý dům to vzal těžce. Každý ho znal. Pošťák, který mu vždy dával dopisy pro ostatní, se zastavil a jen potichu řekl: „Byl to poctivý chlap. Takových už moc není.“
Asi o dva týdny později jsem dostala dopis od notáře. Psalo se v něm, že jsem uvedena v závěti pana Karla Krále a že se mám dostavit k projednání pozůstalosti. Byla jsem v šoku. Nechápala jsem, proč zrovna já. Nikdy jsme si nebyli blízcí, aspoň ne v tom smyslu, jak se to běžně chápe.
V notářské kanceláři sedělo jen pár lidí. Žádná rodina, jen sousedé a domovník. Pan Král byl prý jedináček, bez dětí, bez příbuzných. Když přišla řada na mě, notář otevřel obálku a přečetl: „Paní Aleně Novotné odkazuji malou krabičku, která stojí na polici v mém obýváku, a prosím ji, aby ji otevřela až doma.“
Dostala jsem ji zabalenou v novinách, s malým klíčkem . Cestou domů jsem ji držela na klíně a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek.
Doma jsem ji postavila na stůl. Byla malá, očividně stará. Klíček cvakl a víko se otevřelo. Uvnitř ležely obálky, každá nadepsaná mým jménem a datem. Byly to dopisy. Psané ručně, na zažloutlém papíře.
V prvním psal: „Aleno, možná je divné, že píšu, když žiji vedle vás, ale já nikdy neuměl mluvit o tom, co cítím. Každý pátek, když vám nesu poštu, mám pocit, že mám důvod vstát. Nechci, abyste si myslela, že se vtírám. Jen jsem rád, že jste tu.“
Četla jsem dál a srdce mi bušilo. Byly tam desítky dopisů, psané roky. Popisoval v nich, jak se těší, když slyší moje kroky na chodbě. Jak si dělá starosti, když odjedu. Jak mu dělá radost, že mu občas nechám na dveřích poděkování. Nikdy mi ty dopisy neposlal. Jen si je psal pro sebe.
Na dně krabičky byl složený dopis s datem dva týdny před jeho smrtí. „Vím, že už dlouho nebudu. Děkuji, že jste byla světlo v mém životě, i když jste o tom nevěděla. Nenechávám vám peníze, ty nic neznamenají. Jen něco, co vám možná pomůže si mě pamatovat.“
Pod dopisem byl malý svazek klíčů a list papíru s adresou. Byla to chatka u rybníka kousek za městem. Jeho místo, o kterém někdy mluvil. Vzala jsem si den volna a jela tam.
Chatka byla jednoduchá, ale útulná. Na stěnách visely fotografie, staré, černobílé, i novější, které musel tajně pořídit. Byla jsem na některých z nich i já, třeba jak zalévám květiny na balkóně nebo nesu nákup. Ne špehování, spíš snaha uchovat si něco obyčejného, co měl rád.
Na stole ležel deník. Poslední zápis byl krátký: „Dnes jsem viděl Alenu smát se na chodbě. To stačí.“
Seděla jsem tam dlouho. Plakala, ale nebyl to smutek. Bylo to zvláštní, tiché dojetí. Teprve teď jsem pochopila, jak moc jsme si byli blízcí, i když jsme si to nikdy neřekli.
Když jsem se vracela domů, vzala jsem deník sebou. Mám dopisy i deník dodnes. Někdy, když mi je těžko, jeden z dopisů otevřu. Nejsou to milostné dopisy, ale připomínka, že i ti nejtišší lidé kolem nás mohou být těmi, kteří nás mají nejraději.
Od té doby každé ráno, když slyším pošťáka házet dopisy do schránky, podívám se na dveře jeho bytu. A mám pocit, že tam pořád je. Že jen ztišil kroky, ale nikdy neodešel úplně.
