Článek
Žili jsme v ulici, kde se z oken nekoukalo, ale prováděl se aktivní dohled. Byla to malá, útulná ulička se starší zástavbou, a místní osazenstvo tvořily převážně dámy v důchodu a ženy na mateřské, které měly čas a neomezenou chuť sledovat dění. Já jsem byla pro ně dokonalý objekt zájmu, mladá, rozvedená, pracující z domova, s poměrně neuspořádaným osobním životem.
Kdykoli jsem vyšla z domu, cítila jsem ty pohledy. Paní Nováková, Paní Svobodová, vždycky záclona cukla, tvář se objevila, a rychle zmizela, aby to nevypadalo moc nápadně. Zvykla jsem si na to. Bylo to součástí koloritu. Bylo to takové neoficiální, ale celkem milé, sousedské monitorování.
Asi před dvěma měsíci se ale stalo něco divného. Z ničeho nic se ti lidé přestali dívat.
Šla jsem z domu a okna zůstávala prázdná. Záclony visely nehybně. Paní Nováková, která obvykle seděla v obýváku a koukala ven jako strážkyně uličky, seděla zády k oknu a pletla. Paní Svobodová, ta zase vždycky vyleštila výlohu, aby měla lepší výhled, najednou radši zalévala květiny v chodbě. Byl to až hmatatelný, nucený nezájem. Jako by je někdo vytrénoval v absolutní lhostejnosti.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem udělala něco špatně, že jsem je urazila. Nebo že jsem udělala něco tak nudného, že mě už nechtějí sledovat. Pořád jsem se usmívala, zdravila jsem je hlasitě, ale oni jen nevýrazně kývli a dívali se mi přes rameno. Cítila jsem, že se mi vyhýbají. Nikdo nechtěl navázat oční kontakt.
Zeptala jsem se kamarádky Lenky, která bydlí o dvě ulice dál, jestli si toho taky nevšimla. Ta jen pokrčila rameny. „Třeba mají novou reality show. Nebo se jim rozbily brýle, Radko.“ Jenže já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Vládla tam atmosféra, která připomínala tiché spiknutí.
Jednoho dne jsem to nevydržela. Potkala jsem v obchodě paní Novákovou. Vypadala, že se chystá utéct. Chytla jsem ji za ruku.
„Paní Nováková, prosím vás, musím se zeptat. Děje se něco? Všichni se mi vyhýbají. Přestali jste se dívat z oken. Udělala jsem něco špatně?“
Paní Nováková se nejprve vyděsila, ale pak si povzdechla. Bylo vidět, že se s tím trápí. Podívala se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neslyší, a pak zašeptala:
„Radko, my všichni o tom víme. A víme, že by ses na to neměla dívat. Proto se nekoukáme. Proto děláme, že tam nejsi.“
Měla jsem pocit, že se mi zastavil dech. „Co se děje? O čem mluvíte?“
„O vašem autě, Radko. O tom modrém Fiatu, co parkuje kousek od vás. Ne, ne tvůj, ten vedle. Už to tam stojí dva měsíce. A ti chlapi, co tam sedí. S těmi kamerami, nebo co. Vy o tom nic nevíte?“ zeptala se.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Věděla jsem o modrém Fiatu, ale nikdy mě nenapadlo, že by tam někdo seděl. Vypadalo to jako normální, staré auto.
„To jsou… to jsou ti, co tě sledují, Radko. Ne my. My jsme to zjistily před měsícem. Ty paní Svobodové syn, ten pracuje u policie. Říkal, že to je sledování. Že se vás někdo snaží dostat do problémů.“
V tu chvíli mi to všechno docvaklo. Poslední dobou jsem měla spory s mým bývalým manželem ohledně majetkového vyrovnání a střídavé péče o syna. Byl to nepříjemný, zákeřný rozvod. Najednou mi bylo jasné, že se snaží najít něco, cokoli, co by mohl použít proti mně u soudu. Nechal mě sledovat.
Sousedé věděli, že mě sledují, a přestali mě sledovat oni, aby je ti chlapi z Fiatu nepodezírali, že mě varují. Jejich náhlá lhostejnost nebyla urážka, ale ochrana. Nechtěli, abych si všimla, že se dívají na něco jiného. Byl to jejich způsob, jak mě chránit, aniž by se vystavili riziku, že si toho ti chlapi všimnou a budou je považovat za spojence.
Když jsem odcházela z obchodu, byla jsem v šoku. Nebyla to paní Nováková, kdo mě zradil. Byl to můj bývalý manžel. Sousedé, ti největší drbny v ulici, se stali mými tichými ochránci. Jejich mlčení bylo projevem solidarity. Usmála jsem se na paní Novákovou. Už jsem chápala.
