Článek
Když jsme s manželem našli byt, který se nám líbil, měla jsem pocit, že si konečně plníme sen o klidném domově. Tiché místo na kraji města, malý park, milí lidé. První měsíce byly jako sen , lidé se zdravili, půjčovali si sůl, usmívali se na chodbě. Bylo to idylické… dokud se naproti nenastěhovala paní Novotná.
Na první pohled působila sympaticky, vždy upravená, elegantní, s takovým tím naučeným úsměvem, který ale nešel až do očí. Říkala, že žila dlouho sama a že má ráda klid a pořádek. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že to její „mám ráda pořádek“ bude znamenat, že bude chtít mít pod kontrolou i náš život.
Začalo to nenápadně. Jednoho dne zazvonila u dveří a upozornila mě, že „náš koberec v chodbě kazí estetiku domu“. Prý bychom měli zvolit neutrální barvu, ne červenou. Zasmála jsem se, poděkovala za názor a řekla, že nám takhle vyhovuje. Usmála se taky, ale způsobem při kterém mě zamrazilo.
O pár dní později jsem si všimla, že je koberec trochu posunutý. Neřešila jsem to. Možná o něj někdo zavadil. Jenže pak se to stalo znovu. A znovu. Teprve tehdy mi došlo, že to není náhoda, že někdo opravdu chodí k našim dveřím a „napravuje estetiku“.
Potom začaly stížnosti na hluk. Prý moc dupeme, prý pračka hučí večer, prý máme „hlučné dítě“. Naše dcera tehdy měla tři roky, občas běhala, občas zpívala. Nic výjimečného. Ale paní Novotná říkala, že jí „skáče nad hlavou jako kůň“. Když jsme se jí omluvili a vysvětlili, že se snažíme být ohleduplní, odpověděla s kamennou tváří:
„Já jsem zvyklá na ticho. Možná byste si měli pořídit koberce s lepší izolací.“
Od té doby jsem se přistihla, že dělám všechno potichu. Zavírala jsem dveře jemně, televizi dávala skoro na minimum, dcera si nesměla hrát s míčem. Každé zazvonění u dveří mi zvedlo tlak. Byla jsem neustále ve střehu, čekala, co zase přijde.
A přišlo. Jednou mi řekla, že „bych měla častěji uklízet chodbu“, protože „prach z našeho bytu putuje až k ní“. Ten večer jsem se zhroutila. Seděla jsem na posteli a brečela. Můj muž to bral s nadhledem, tvrdil, že to přeháním, že to je jen osamělá paní, co se nudí. Ale já cítila, že mě to ničí. Že mi pomalu krade klid i radost z domova.
A pak se objevil papírek na dveřích.
„Prosím, přestaňte sušit prádlo na balkoně. Působí to neesteticky.“
Ten papírek byl poslední kapka. Sedla jsem si ke stolu a koukala na něj, jako by to bylo něco, co symbolizuje všechno, co mi vzala. Pocit bezpečí, pohodu, domov.
Jednoho dne jsem ji potkala před domem. Nesla těžkou tašku s nákupem a viditelně funěla. Přes všechny ty měsíce napětí jsem k ní automaticky přistoupila a nabídla pomoc. Chvíli na mě koukala, jako by nevěřila, že to myslím vážně. Nakonec jen kývla. Jely jsme výtahem a bylo ticho. Až u jejích dveří řekla tiše, skoro šeptem:
„Víte, já už jsem sama. Děti se mi odstěhovaly a… všechno mě poslední dobou rozčiluje.“
Ta věta mě zasáhla. Najednou jsem ji viděla jinak. Ne jako zlou ženu, ale jako člověka, který je sám, smutný a zoufalý. Možná měla pocit, že svět jí uniká, a tak se snažila mít aspoň něco pod kontrolou. Třeba ten koberec, ten balkon, ten hluk , všechno, co mohla „napravit“.
Od té chvíle jsem se snažila reagovat jinak. Když přišla a znovu si postěžovala, že „dcera dupala“, jen jsem se usmála a klidně řekla: „Vím, snažíme se, aby to bylo lepší.“ A pak jsem se jí zeptala, jak se má. To ji překvapilo. Možná poprvé za tu dobu někdo neřešil, co udělala, ale jak se cítí.
Postupně se vztah trochu změnil. Už nebyla tak nepříjemná, spíš unavená. Občas si popovídáme o počasí, o tom, že pošťák zase spletl schránky. A i když mi stále občas něco vytkne, nebere mi to už sílu.
Naučila jsem se, že zachovat klid neznamená mlčet, ale nenechat se vtáhnout do cizího chaosu. Pochopila jsem, že někdy není problém ve mně, ale v bolesti, kterou druzí nosí a neumí s ní žít.
A tak když mě občas „dohání k šílenství“, naliji si čaj, sednu si na balkon a dívám se na oblohu. Dýchám. Protože klid není ticho kolem vás, ale to, že dokážete zůstat v pohodě, i když vám někdo klepe na dveře s papírkem v ruce.
