Článek
Je zvláštní, jak si na přítomnost lidí vedle sebe zvykneme, aniž bychom o nich doopravdy něco věděli. V bytě naproti našemu bydlela paní, kterou jsme s manželem nazývali prostě „sousedka v červeném kabátě“. Nikdy jsme neznali její jméno. Jen jsme ji vídali. Každé ráno v sedm hodin přesně vyšla před dům, zamkla, narovnala se a vydala se k autobusové zastávce. V ruce kabelka, v očích klid, v pohybech rutina.
Nikdy s nikým moc nemluvila. Nevyhledávala společnost, ale vždy se usmála, když jsme se potkali. Takový ten jemný, nenápadný úsměv, který říká: „Vím, že tu jste, a to stačí.“
A pak přišel den, kdy jsme ji neviděli.
Jeden den nic. Druhý taky nic. Třetí už to bylo zvláštní. Čtvrtý den jsme si všimli dodávky před domem. Dva muži nosili krabice, nábytek, obrazy. Všechno šlo ven. Okna byla dokořán a uprostřed obýváku se povalovaly smotané koberce, jako by někdo odřezal kus jejího života a připravil ho k odvozu.
„Stěhuje se?“ zeptal se můj muž, spíš sám pro sebe.
Já jen pokrčila rameny. Všechno se zdálo rychlé, až příliš rychlé. Na místě, kde dříve bývala orchidej za záclonou, zůstalo prázdné okno. Půlku odpoledne jsem na něj koukala a měla zvláštní tíhu na hrudi. Neznala jsem ji — a přesto jsem měla pocit, jako by nám někdo zmizel z rodiny.
Večer se vrátil domovník. Říkají mu všichni „Pepa“, i když se určitě jmenuje jinak. Manžel za ním zašel „na náhodný dotaz“ a Pepa, který nikdy neudrží tajemství, spustil:
„Nebyla to její volba. Musela pryč. Její syn rozhodl.“
To bylo všechno, co jsme se tehdy dozvěděli. A tak jsme si dělali vlastní domněnky. Rodina? Dluhy? Zdravotní potíže? Nikdo nevěděl nic jistého, jen to, že se odstěhovala narychlo a bez rozloučení. A byt potemněl. Večer už nebylo vidět to teplé světlo stojací lampy, které vždy svítilo až do noci. Bylo zvláštní, jak moc taková maličkost chybí.
Pravdu jsme zjistili až o měsíc později.
Naše dcera přinesla domů dopis, který našla pohozený u schránek, provlhlý od deště. Na obálce bylo napsané jediné slovo: Marie. Dali jsme to dohromady — Marie musela být naše sousedka. Rozlepili jsme obálku a četli krátký, drobným písmem psaný vzkaz:
„Omlouvám se, že odjíždím bez rozloučení. Vím, že jsem nebyla společenská, ale byla jsem tady šťastná. Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy jsem se nebála. Bohužel mám Alzheimerovu chorobu a syn rozhodl, že se o mě postará jinde. Chtěla jsem zůstat, ale už bych to sama nezvládla. Děkuji za každý úsměv. Znamenal víc, než tušíte.“
Nemohla jsem dočíst konec nahlas. Slova se mi zadrhla v krku. Ten klid v jejích očích, který jsme vídali… nebyl klidem, ale bojem. Tichým, osamělým, o kterém nikdo z nás neměl tušení. A ta její pravidelnost — sedm hodin, stejný krok, stejné cesty — nebyla zvykem, ale jistotou, které se držela, aby se neztratila ve vlastním světě.
Najednou dávalo všechno smysl. To, že nikdy nezvala návštěvy. To, že někdy stála před domem o pár minut dřív a tvářila se zmateně, než se rozhlédla. To, že občas vrátila pozdrav s malým zpožděním, jako by jí trvalo, než hlas zvenčí přiřadí ke tváři.
A mně bylo těžko. Ne z lítosti, ale z výčitky.
Žili jsme vedle ní celé roky a nic jsme nevěděli. Nikdo z nás nezaklepal, nezeptal se, nenabídl jí, ať si přijde na kafe, když ji vídáme samotnou. Byli jsme zdvořilí — ale vzdálení. Přítomní — ale lhostejní. A přitom někdy stačí tak málo. Jeden člověk. Jedna nabídka. Jedna lavička a dva hrnky.
Od té doby máme s manželem pravidlo: když s někým sdílíme ulici, nesdílíme jen asfalt, ale kus života.
Nevíme, kde je teď Marie, ale doufám, že je v bezpečí. Že má kolem sebe lidi, kteří se jí dívají do očí, ne do kabelky nebo do kalendáře. A kdykoli projdu kolem prázdného bytu naproti, vzpomenu si na ni. Na její červený kabát, jemný úsměv a na dopis, který nám připomněl něco důležitého:
Nikdy nevíme, jaký boj vede člověk, který se na nás právě dívá.
