Článek
S kamarádkou Evou jsme byly na střední neodlučitelné. Spojovala nás láska k cestování, pizza a nekonečná fantazie. „Co kdybychom jely do Itálie stopem?“ vyhrkla jednou Eva o prázdninách, když jsme se nudily. Obě jsme věděly, že je to bláznivý nápad. Ale zároveň to znělo jako to největší dobrodružství, které bychom mohly zažít. Rodiče by nás asi zabili, kdyby to věděli. Ale na to se nemyslí. Vyzbrojené krosnami, pár eury a nekonečným optimismem jsme jednoho slunečného rána vyrazily. Cíl? Řím!
První kilometry byly plné euforie. Každé auto, které nám zastavilo, byl malý zázrak. Jely jsme s usměvavým řidičem kamionu, který nám vyprávěl vtipy v němčině, kterému jsme moc nerozuměly, ale smály jsme se s ním. Pak nás nabral mladý pár v karavanu, který cestoval po Evropě. Nabídli nám kafe a sušenky a my se cítily jako součást nějakého hipísáckého snu. Všechno šlo jako po másle. Až moc.
Do Rakouska jsme se dostaly rychleji, než jsme čekaly. Večer jsme rozložily spacáky na kraji lesa, s batohem pod hlavou, a pozorovaly hvězdy. Romantika jako blázen. Ráno nás vzbudil štěkot psa a my se vyděsily, že nás někdo chytil. Nakonec to byl jen pán s jezevčíkem, který nám poradil, kde najdeme nejlepší pekárnu ve vesnici. Zase úleva a smích.
Když jsme se blížily k Itálii, chytly jsme stop u staršího pána v luxusním autě. Vypadal seriózně. Ale čím déle jsme jely, tím divnější mi přišel. Mluvil lámanou angličtinou a pořád se otáčel dozadu, aby se na nás podíval . Pořád se na něco ptal, ale jeho otázky byly podivné. „Máte někoho, kdo vás čeká?“ „Kam přesně jedete?“ V autě byla tma, jen podivné stíny tančily po jeho obličeji. Eva na mě mrkla – bylo nám jasné, že něco není v pořádku. Atmosféra houstla.
Když jsme projížděly kolem odbočky na město, kde jsme chtěly vystoupit, vůbec nezpomalil. Místo toho zrychlil. Oběma nám zatrnulo. „Pane, my jsme chtěly vystoupit tady!“ řekla jsem, ale on jen něco zamumlal a zrychlil ještě víc. V tu chvíli mi došlo, že je zle. Eva se na mě podívala a já věděla, že myslí na to samé. Byly jsme v pasti. Vyděšené, ale snažily jsme se zachovat klid.
„Musíme něco udělat,“ šeptla Eva. Najednou se rozkašlala a dělala, že se dusí. Pán se polekal a zpomalil, aby se na ni podíval. To byla naše šance. Sotva auto zpomalilo, popadly jsme batohy a vyrazily dveře. Skočily jsme ven, přímo do příkopu. Auto s pískotem pneumatik zastavilo o kus dál. Slyšely jsme, jak řidič nadává, ale my už běžely pryč, srdce nám bušila jako zvony. Běžely jsme, dokud jsme se nedostaly na osvětlenou benzinku. Tam jsme si vzaly taxíka. Teda, nejdřív jsme si daly kafe s velkou dávkou cukru, abychom se uklidnily. Byly jsme bílé jako stěny.
Po tomhle incidentu jsme si řekly, že sice dobrodružství je super, ale ne za cenu života. Další část cesty jsme jely už jen vlakem. Do Říma jsme se sice dostaly s dvoudenním zpožděním a s menším počtem peněz, než jsme plánovaly, ale hlavně – dostaly jsme se tam. A snědly jsme tam tu nejlepší pizzu na světě. Už jen ta chuť nám připomínala, proč jsme se vůbec na tuhle šílenou cestu vydaly.
Dnes se té historce smějeme, ale tehdy nám do smíchu moc nebylo. Byla to obrovská lekce. Stopování je možná romantické, ale rizika jsou prostě příliš vysoká. Už nikdy bychom takhle neriskovaly.
Ale musím říct, že i přes ten děsivý zážitek to byla cesta, na kterou nikdy nezapomeneme. Naučily jsme se spoléhat jedna na druhou a zjistily jsme, že i v těch nejtěžších chvílích se dá najít síla a kousek humoru. A hlavně, teď už víme, že pizza v Římě chutná nejlépe, když si ji opravdu zasloužíte.
