Článek
„Aspoň si odpočineš od toho našeho věčně nabručeného kluka,“ mrknul na mě u kafe, zatímco jeho syn můj muž v kuchyni lamentoval nad spálenými tousty. Usmála jsem se. Asi poprvé za poslední týdny upřímně.
Tchán jako spojenec
Manžel byl poslední dobou k nevydržení. Nic mu nebylo dost dobré. Večer místo povídání koukal do telefonu, a i obyčejné otázky ho rozčilovaly. Nepomáhal, ale stěžoval si, že je unavený. Když jsem to zmínila jeho otci, jen si povzdechl. „Jo, on je po mně. Já byl taky hrozný. Než mi tvoje tchyně jednou sbalila kufry a řekla: Jeď si na chalupu, ať zjistíš, co doma máš.“ Možná i proto mi ten výlet navrhl. A já k vlastnímu překvapení souhlasila.
Dva dny a žádné výčitky
Vyjeli jsme v pátek ráno. V autě jsme mlčeli. Ale nebylo to to trapné ticho, spíš klidné. V penzionu si tchán objednal svařák a mě poslal na masáž. „Dneska nedělej nic. Ani si neuklízej talíř. Jsi tu na dovolené.“ S úsměvem jsem poslechla.
Večer jsme si povídali. O dětech, o životě, o tom, co mu v manželství fungovalo a co ne. Byl otevřený a lidský. Nepoučoval mě, nesoudil. A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mi někdo opravdu naslouchá. Bez obranných postojů a bez hádek.
Hory jako zrcadlo
Druhý den jsme šli na túru. Pomalu, žádné výkony. Jen jsme šli, zastavovali se, dýchali. A v hlavě se mi pomalu srovnávaly myšlenky. Možná jsem si sama připadala protivná, protože jsem byla unavená. Možná jsem už byla plná frustrace, kterou jsem v sobě dusila.
„Hele, jestli ho máš pořád ráda, tak to nějak půjde. A když ne… i to se dá řešit. Ale než se rozhodneš, měla bys mít čas sama na sebe. Bez něj. Bez dětí. Prostě sama,“ řekl večer u krbu. Měl pravdu.
Návrat, který nebyl stejný
V neděli jsme se vrátili. Doma bylo ticho, ale jiné než to v autě. Manžel byl zaskočený. Asi si myslel, že se jen válím někde ve wellnessu a pak přijedu zase stejná. Jenže já přijela jiná.
Ne vyřešená, ne rozhodnutá. Ale klidnější. Díky mému tchánovi, který mi dal něco, co jsem od nikoho nečekala. Prostor. A možná i odvahu zase se nadechnout.
