Článek
S tchyní jsme nikdy neměly vyloženě zlý vztah, ale rozhodně se nedalo říct, že bychom si byly blízké. Byla to žena zásadová, odměřená, věčně praktická. Taková, která city neříká nahlas a místo „mám tě ráda“ použije větu: „Máš nějak prázdnou lednici.“
Proto mě šokovalo, když mi před čtyřmi měsíci začala každý den volat. A ne jen tak náhodně. Vždycky v 17:00. Nikdy minutu dřív, nikdy minutu později.
A pokaždé to mělo stejný průběh.
Zazvonil telefon.
„Ahoj, jak se máte?“
Než jsem stihla odpovědět víc než dvou větami, ozvalo se: „Tak jo, měj se,“ a hovor skončil. Celkem to trvalo možná padesát vteřin.
První dny mi to přišlo komické. Dokonce jsem si z toho dělala legraci před manželem.
„Tvoje máma má novou úchylku. Volání na vteřiny.“
Jenže po týdnu už to komické nebylo. Spíš podivné. Nevynechala jediný den. Volala i v neděli. I když jsem hovor nestihla, zavolala znovu. A znovu. A znovu. Dokud jsem to nevzala.
„Myslíš, že chce jen kontrolovat, jestli tu jsem?“ ptala jsem se manžela.
„Možná se nudí,“ pokrčil rameny. „Mamku nikdy nepochopíš.“
Jenže uvnitř mě hlodal neklid. Bylo to až příliš pravidelné. A až příliš mechanické.
Po třech týdnech jsem se rozhodla, že to prostě celé rozseknu. Když další den zazvonil telefon v obvyklý čas, nadechla jsem se a řekla:
„Poslyš, proč mi vlastně voláš? Každý den, ve stejnou dobu, vždycky jen na minutku. Co se děje?“
Nastalo ticho. Dlouhé. Až příliš dlouhé.
Pak tchyně řekla: „Nemám teď čas, měj se,“ a zavěsila.
To ticho po pípnutí mi rozbušilo srdce. Teď už jsem věděla, že se něco děje.
Další dny jsem jí zkoušela volat já. Nezvedala to. Psala jsem zprávy. Bez odpovědi. Ale v 17:00 každý den — telefon zazvonil. A stejný scénář. Vteřiny. Věta. Konec.
Začala jsem být nervózní. Něco bylo strašně špatně.
Jedno odpoledne jsem se rozhodla, že tam prostě zajedu. Bez ohlášení. Bez výmluv. Vpadnu dovnitř a chci pravdu.
Zazvonila jsem. Otevřela mi — vyčerpaná, pobledlá, zpocená. Na okamžik se v jejích očích objevil strach. Skutečný strach.
V kuchyni jsem uviděla léky. Příliš mnoho léků.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem bez obalu.
Sedla si. Složila ruce v klín. A zlomila se v jediném nádechu.
„Doktoři mi před dvěma měsíci našli nádor. Ve stadiu, kdy už s tím nejde moc dělat. Nechtěla jsem to řešit s nikým. Ani s Petrem. Ani s tebou. Jen… potřebovala jsem slyšet váš hlas. Aspoň na chvíli. Každý den. Abych měla jistotu, že jste v pořádku. Abych věděla, že svět ještě stojí. A že nejste sami.“
Zamrazilo mě tak, že jsem na okamžik nemohla ani mluvit.
„Proč jsi to neřekla?“ zašeptala jsem.
„Protože už nechci být přítěž,“ odpověděla. „A nechci, abyste žili v očekávání konce. Já… jen potřebuju vědět, že vás můžu opustit. A že to zvládnete.“
Seděla tam přede mnou žena, kterou jsem považovala za chladnou, tvrdou, neprostupnou. A teď jsem viděla jen jedno: osamělý strach.
Objala jsem ji. Tentokrát bez předsudků. Bez ironie. Bez starých bolestí.
Od toho dne telefon zazvonil v 17:00 znovu. Ale už jsme spolu mluvily dál. Pět minut. Deset. Někdy půl hodiny. O hloupostech. O jídle. O dětech. Ale i o životě. A o strachu.
Manželovi jsme to řekly spolu. Plakal. Já taky. A tchyně poprvé za celá léta nechala někoho, aby byl oporou jí a ne naopak.
Dodnes jí lékaři nedávají jistoty. Ale něco se změnilo. Je teď s námi. Opravdu s námi. Bez masek.
A každý den v 17:00 nezvoní kontrola.
Zvoní připomínka, že čas je dar.
A pokaždé, když slyším ten tón, přeběhne mi po zádech mráz. Ale už ne z hrůzy. Z toho, že jsem málem přišla na všechno až pozdě.
