Článek
Moje tchyně je žena s energií malého tornáda a schopností vysvětlit úplně všechno tak, že to nakonec dává smysl. Alespoň jí.
Jednoho nedělního odpoledne přišla k nám na kávu s výrazem člověka, který právě přežil dramatickou kapitolu života.
„Musím začít šetřit,“ oznámila slavnostně, ještě než si sundala kabát. „Doba je zlá. Ceny rostou a důchody ne.“
Manželka se hned soucitně naklonila. „Mami, to zvládneš. Kdyžtak ti s něčím pomůžeme.“
Já se jen usmál a tiše doufal, že to „něco“ nebude naše nová lednice, kterou má tchyně už měsíc vyhlédnutou „jen tak pro inspiraci“.
Tchyně se rozhlédla po obýváku, vzdychla a usedla do křesla.
„Člověk musí utahovat opasek, kde se dá,“ řekla a dramaticky si zamíchala cukr v kávě.
Všichni jsme pokývali hlavou, protože to znělo jako začátek dlouhého monologu. A taky že byl. Vyjmenovala ceny másla, elektřiny, kadeřnictví a dokonce i knedlíků. Po deseti minutách jsem se v duchu ptal, jestli si mám taky dělat poznámky, nebo jen čekat, až přijde pointa.
A přišla. O tři dny později.
Volala manželce s radostným hlasem.
„Dneska jsem si koupila nový telefon!“
„Cože?“ ozvalo se z druhé strany našeho bytu, tak hlasitě, že jsem zpozorněl i já.
„No, musím přece být v kontaktu s vámi,“ vysvětlovala tchyně do telefonu. „A ten starý už fotil nějak rozmazaně. V servisu mi řekli, že by se to nevyplatilo opravovat.“
„A jaký sis koupila?“ zeptala se manželka s tónem, který se dá přeložit jako bojím se odpovědi.
„iPhone,“ řekla tchyně pyšně. „Ten nový, co má ten krásný foťák.“
Manželka se na mě jen otočila a beze slov ukázala palcem směrem k telefonu. Věděl jsem přesně, co tím myslí.
Když k nám v neděli zase přišla, nesla se s noblesou hollywoodské hvězdy.
„Podívejte, jak krásně fotí,“ řekla a už nám ukazovala selfie s kočkou, fotku z balkonu, fotku hrnku a dokonce i fotku televize, na které běžely zprávy.
„Mami,“ zkusila to manželka opatrně, „říkala jsi, že musíš šetřit.“
Tchyně se na ni podívala s pobavením. „Ale právě proto jsem si ho koupila! Ten starý telefon by se rozbil, já bych pak musela kupovat jiný a nakonec by mě to vyšlo dráž. Takto mám vystaráno na roky.“
„Kolik stál?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že to není dobrý nápad.
„To se nepočítá,“ odpověděla s klidem zenového mistra. „To je investice.“
Celý večer pak mluvila o tom, jak si teď může hlídat kroky, srdce, spánek a dokonce i počasí. Jen ji trochu zmátlo, že jí telefon po obědě oznámil, že má „příliš vysoký cholesterolový příjem“, a ona se cítila osobně napadená.
„Já to tam nepsala,“ bránila se. „Ten telefon to asi pozná z fotky.“
Od té doby se z iPhonu stal středobod jejího vesmíru. Ráno s ním cvičí podle aplikace, odpoledne fotí, večer si pouští podcasty o zdravém životním stylu. A samozřejmě nám o tom všem průběžně posílá zprávy. Každý den.
Jednou mi přišlo osm fotek jejího oběda s popiskem „Dneska lehký salátek“. Když jsem se podíval pořádně, salát se topil v majonéze a uprostřed ležel řízek, který by s přehledem zasytil menší osadu.
„Musím jíst zdravě,“ řekla pak do telefonu. „Ten iPhone mi to pořád připomíná.“
Nejdřív jsem se smál, ale po čase jsem začal mít dojem, že ji ten telefon fakt ovládá. Vždycky, když jí někdo volal, zvedla obočí a řekla: „Moment, musím se podívat, jestli mám teď podle aplikace vhodnou hladinu energie na rozhovor.“
V rodině se z toho stala tradice. Kdykoliv někdo řekne, že musí „utahovat opasek“, zvedne druhý ruku a zeptá se: „Taky s novým iPhonem?“
Ale abych byl spravedlivý , tchyně svůj „investiční nákup“ opravdu využívá. Naučila se FaceTime, posílá emoji a dokonce objevila, že může diktovat zprávy hlasem. Což znamená, že teď slyšíme každou druhou SMS nahlas ještě dřív, než ji odešle.
Minule nám poslala zprávu:
„Dneska jsem ušetřila dvě stovky.“
A hned vzápětí přišla další:
„Objednala jsem si nový obal, ten růžový s kamínky, byl ve slevě.“
A já si uvědomil, že má vlastně pravdu. Ona šetří po svém. Na másle, na kávě, možná i na autobuse. Ale když jde o něco, co jí udělá radost, vždycky si najde vysvětlení, proč to není utrácení, ale strategie.
A víte co? Možná má tohle kouzlo něco do sebe. My ostatní počítáme, přepočítáváme, odkládáme. Ona si prostě koupí iPhone, protože chce zůstat v kontaktu s rodinou, fotit západy slunce a cítit se moderně.
Takže když mi nedávno poslala zprávu:
„Koupila jsem si chytré hodinky, ale to už je fakt poslední,“
jen jsem se usmál.
Protože u tchyně platí jednoduché pravidlo. Když si musí utáhnout opasek, klidně si k tomu pořídí nový, lesklý a chytrý.
