Článek
Do Brna jsem ten den jela pracovně. Nic dramatického. Schůzka, pár mailů, návrat domů. Cítila jsem se unavená, ale v klidu. Když jsem vyšla z kanceláře, rozhodla jsem se, že si cestou na nádraží koupím kávu. Jen tak. Malý rituál, který mi vždycky pomůže zpomalit.
Bylo odpoledne, centrum plné lidí. Turisté, studenti, místní. Vešla jsem do malé kavárny, stoupla si do fronty a automaticky sáhla po mobilu. Všechno působilo normálně. Až podezřele normálně.
Za mnou stál muž. Vysoký, tmavá bunda, batoh přes rameno. Nevěnovala jsem mu pozornost. Až do chvíle, kdy mě oslovil.
„Nemáš drobný?“ zeptal se tiše.
Zavrtěla jsem hlavou. “ Ne, promiňte.“
Usmál se. Ne nepříjemně. Spíš zvláštně. Ten typ úsměvu, který nevíš, kam si zařadit. Otočil se zpátky. Myslela jsem si, že je konec.
Nebyl.
Když jsem si objednávala, stál už těsně za mnou. Blíž, než je běžné. Ucítila jsem jeho dech. Udělala jsem krok dopředu. On taky.
„Hezky voníš,“ řekl.
Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Baristka se na mě podívala, ale nic neřekla. Lidi kolem nás stáli, slyšeli to. Nikdo nereagoval.
Vzala jsem si kávu a rychle odešla. Myslela jsem, že tím to skončí. Jenže venku stál znovu přede mnou.
„Počkej,“ řekl a postavil se mi do cesty. „Nechci tě vyděsit.“
A přesně v tu chvíli jsem se začala bát.
„Spěchám,“ odpověděla jsem a chtěla ho obejít.
Chytil mě za rukáv. Ne silně. Ale dost na to, abych se zastavila. Lidi chodili kolem. Někteří se podívali. Nikdo nic.
„Jen si chci popovídat,“ řekl klidně. A ten klid byl horší než křik.
Řekla jsem mu, ať mě pustí. Udělala jsem to nahlas. Až tehdy si někdo všiml. Starší žena se zastavila. Muž mě pustil. Okamžitě.
„Ty jsi ale hysterická,“ procedil mezi zuby. „Jen jsem chtěl být milý.“
Odešel. Prostě se ztratil v davu. Jako by se nic nestalo.
Stála jsem tam s kávou v ruce, třásly se mi prsty. Hlava mi jela na plné obrátky. Přeháněla jsem to? Nebo ne? Proč mi nikdo nepomohl hned? Proč jsem měla pocit, že jsem udělala něco špatně já?
Došla jsem na nádraží, ale chuť na kávu byla pryč. Sedla jsem si na lavičku a koukala před sebe. Lidi se smáli, bavili, žili svoje obyčejné dny. A já měla pocit, že se mi něco neviditelného přilepilo na kůži.
Nebyl to strach o život. Nebylo to drama z filmu. Bylo to horší. Ten tichý pocit, že se něco stalo a nikdo to neřeší. Že hranice byla překročena, ale svět se ani na vteřinu nezastavil.
Domů jsem odcházela s pocitem, který jsem nečekala. Ne se vztekem. Ne s panikou. Ale s hořkou otázkou, kolik podobných situací se každý den stane a kolik žen si je odnáší domů jen v hlavě.
Kávu jsem vylila. A ještě dlouho potom jsem přemýšlela, proč obyčejná cesta pro kávu dokáže člověka naučit víc o realitě než celý den v práci.
