Článek
Bydlíme ve starém činžáku, který pamatuje lepší časy. Vysoké stropy, vrzající parkety, stěny, které si pamatují víc, než by měly. Byt nad námi byl dlouhá léta prázdný, dokud ho majitel nezačal pronajímat. Od té doby se tam střídali lidé jako na běžícím pásu.
První byla mladá dvojice. Usmívali se, tahali krabice, smáli se na schodišti. Po týdnu se hádali. Po dvou týdnech jsem je slyšela v noci běhat. Po třech týdnech odcházeli. Nehádali se už. Nemluvili. Jen táhli kufry a dívali se před sebe, jako by něco viděli, ale nechtěli o tom mluvit.
Pak přišel starší muž. Tichý, slušný, zdravil. První noc chodil po bytě až do rána. Druhou noc se ozývalo bouchání, jako by někdo narážel do zdí. Třetí noc jsme slyšeli, jak křičí. Ne slova. Jen křik. Ráno odešel. Bez krabic. Bez rozloučení.
Začala jsem si všímat detailů. Každý nájemník měl jiné návyky, jiný rytmus, jiný život. Ale odcházeli stejně. Shrbení. Oči rozšířené. Výraz, který se nedal popsat jinak než čistý děs. Ne panika. Ne strach z loupeže nebo hádky. Spíš něco hlubšího. Něco, co zůstane, i když už jste pryč.
Ptala jsem se sousedů. Všichni krčili rameny. „Starý dům,“ říkali. „Špatná izolace.“ „Lidi jsou dneska citliví.“ Nikdo nechtěl jít do detailů. Nikdo se nepodíval nahoru, když se o tom mluvilo.
Jednoho dne jsem potkala paní, která tam bydlela sotva deset dní. Seděla na schodech, objímala kolena a třásla se. Zeptala jsem se, jestli je v pořádku. Zvedla ke mně oči a řekla: „On tam pořád stojí.“ Neptala jsem se kdo. Už jsem věděla, že odpověď nechci slyšet.
Byt byl znovu prázdný. A pak znovu obsazený.
Tentokrát se nastěhovala rodina s malým dítětem. Doufala jsem, že tentokrát je to jiné. Že děti dům obměkčí. První dny byly klidné. Smích. Kroky. Televize. A pak… ticho. Ne normální ticho. Těžké. Dusivé. Dítě přestalo plakat. Rodiče přestali mluvit nahlas.
Jedné noci jsem slyšela, jak někdo chodí po jejich bytě přesně nad mojí ložnicí. Pomalu. Pravidelně. Jako by odměřoval kroky. Zastavil se. A pak jsem uslyšela šepot. Ne slova. Zvuk. Ráno rodina odjela. Nechali tam kočárek.
Začala jsem mít pocit, že to není náhoda. Že byt něco chce. Ne pozornost. Ne oběť. Spíš… svědka. Někoho, kdo zůstane dost dlouho, aby pochopil.
A pak se nastěhoval on. Muž kolem čtyřicítky. Sám. Klidný. Věcný. Vypadal unaveně, ale ne slabě. Zdravil, ptal se na domovní řád, opravoval si drobnosti sám. Zůstal déle než ostatní.
Po týdnu jsem ho slyšela mluvit. Ne s někým. Spíš k někomu. Odpovídal pauzám. Smál se na místech, kde nebylo čemu. Po dvou týdnech začal chodit domů pozdě v noci. Po třech týdnech přestal odcházet vůbec.
Světlo v jeho bytě svítilo pořád. Dnem i nocí. A přesto jsem slyšela kroky, když tam fyzicky nebyl. Věděla jsem to. Cítila jsem to v kostech.
Jednou zazvonil u nás. Vypadal vyčerpaně. Oči měl zarudlé, ruce se mu třásly.
„Slyšíte ho taky?“ zeptal se.
„Koho?“ odpověděla jsem, i když jsem se bála odpovědi.
„Toho, co tam byl přede mnou,“ řekl. „A přede mnou. A přede mnou.“
Pozvala jsem ho dál. Seděl u stolu a mluvil rychle, jako by měl málo času. Říkal, že v bytě někdo stojí. Nechodí. Nestěhuje se. Jen stojí. Vždy na stejném místě. Uprostřed obýváku. A dívá se. Ne na něj. Skrz něj.
„Nevadí mu, že jsem tam,“ řekl. „Vadí mu, že ho vidím.“
Druhý den byt vyklidil. Ale neodešel zděšený. Tentokrát to bylo jiné. Byl prázdný. Jako by tam nechal něco důležitého.
Byt zůstal prázdný déle než obvykle. A pak jsem pochopila proč.
Jednou v noci jsem se probudila a věděla jsem, že je nade mnou ticho jiného druhu. Ne nepřítomnost. Čekání. Vstala jsem, vyšla na chodbu a podívala se ke stropu. A tehdy mi došlo, co se děje.
On tam není proto, aby nájemníky vyháněl. On tam zůstává, protože někdo musí. Každý, kdo odejde, ho vidí. Každý, kdo ho vidí, ví, že kdyby zůstal déle, stal by se jím.
A ten poslední muž to pochopil. Odešel dřív, než bylo pozdě.
Byt nad námi je teď zase prázdný. Ale v noci někdy slyším, jak někdo stojí. Nechodí. Nehýbe se. Jen čeká.
A bojím se dne, kdy se někdo nastěhuje…nebo kdy si dům vybere mě.
