Článek
Když jsem po čtyřiceti letech v kanceláři odešla do důchodu, měla jsem pocit, že se přede mnou otevřel nový prostor. Místo tabulek, schůzek a věčných termínů jsem chtěla něco hmatatelného, voňavého, skutečného. A tak jsem si splnila sen, který jsem v sobě nosila snad desetiletí: malé bistro. Nic velkého, jen pár stolů, dřevěný pult, vůně polévky dne a domácího koláče, který se rozpadá ještě na vidličce. Viděla jsem to jako místo, kam budou chodit lidé, sedět chvilku déle, než potřebují, a zase odcházet o něco spokojenější.
Když se mi podařilo pronajmout malý prostor na rohu ulice, připadalo mi, jako bych si koupila vlastní ostrov. Sice trochu křivá podlaha, sice stará digestoř, která hučela jako autobus, ale byl to můj ostrov. Natírala jsem zdi sama, i když mě po hodině bolela záda. Vybrala jsem si židle, které se mi líbily, ne ty, které by doporučil někdo „rozumný“. A když jsem poprvé zapnula troubu a upekla koláč jen tak na zkoušku, měla jsem chuť obejmout celý svět.
Jenže romantika má schopnost vypařit se rychleji než pára z hrnce. První měsíc mě naučil víc než všechny knihy o podnikání, které jsem kdy otevřela.
První lekce: lidé nechodí podle představ, ale podle počasí, hladu a náhodných životních okolností. Měla jsem představu ustáleného provozu, ale realita byla jako sršni v plechovce. Jeden den se nahrnulo dvacet lidí během půl hodiny a já běhala mezi pultem a kuchyní s výrazem člověka, který právě zjistil, že neumí řídit auto, a přitom sedí za volantem. Další den nepřišel nikdo. Seděla jsem u okna, koukala na ulici a přemýšlela, jestli jsem si neměla místo bistra pořídit radši záhon mrkve.
Druhá lekce: nádobí se množí. Přísahám, že se samo kloní v rohu. Já jsem utírala a uklízela nonstop. V kuchyni jsem našla hrnec, o kterém jsem byla přesvědčená, že neexistuje. A talíře se hromadily rychlostí, jako kdyby je někdo tajně přinášel zvenčí.
Třetí lekce: dodavatelé mají vlastní časový vesmír. Měla jsem objednané čerstvé pečivo na osmou. Dorazilo v devět čtyřicet. Když jsem volala, proč nikdo nepřijel, řidič mi klidným hlasem řekl: „Ale paní, to je normální, my jezdíme tak nějak… průběžně.“ Průběžně. Tomu slovu jsem se zasmála, ale spíš z vyčerpání než pobavení.
A pak tu byli zákazníci. Někteří byli tak milí, že mi zvedali náladu jen tím, že přišli. Starší pán, který si vždycky objednal rajskou polévku a nechal mi malý lístek s pochvalou. Mladá dívka s počítačem, která mi řekla, že se jí u mě líp pracuje než doma. A pak samozřejmě ti druzí, ti, kteří se tvářili, že jsem jim osobně zničila den, když jsem jim místo coly nabídla malinovku, nebo ti, kteří do polévky cvrnkli citron a pak si stěžovali, že je kyselá.
Jedno odpoledne jsem seděla v zadní místnosti, koš s prádlem na zástěry přetékal, polévka byla připálená a já měla na jazyku chuť hořké únavy. Říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila. Mohla jsem přece sedět doma na balkoně, pít kávu, chodit na procházky, povídat si s vnučkou po telefonu. Místo toho jsem loupala cibuli v tempu, které by mi před důchodem připadalo jako trest.
Ale pak přišla chvíle, která mi to celé znovu obrátila.
Byl čtvrtek, jeden z těch dnů, kdy se nic nedaří. Měla jsem otevřeno už dvě hodiny a nikdo nepřišel. Už jsem přemýšlela, jestli nezavřu dřív a neodjedu domů. Když v tom se dveře otevřely a vešla žena kolem padesátky. Sedla si ke stolu u okna a jen potichu řekla: „Můžu prosím nějaký čaj? Jakýkoli.“
Udělala jsem jí bylinkový, protože to byl ten, který jsem měla právě uvařený i pro sebe. Podala jsem jí ho, a když se napila, svěsila ramena a řekla: „Děkuju. Dneska jsem měla hrozný den a tenhle čaj je to první, co je trochu teplé a milé.“
Zůstala tam skoro hodinu. Nepotřebovala mluvit, jen tam seděla. A já jsem si uvědomila, že právě tohle je důvod, proč jsem si bistro otevřela. Ne kvůli tržbám ani kvůli tomu, že bych toužila být podnikatelka roku. Ale kvůli těm malým okamžikům, kdy člověk může vytvořit kousek místa, kde je někomu o trochu lépe.
První měsíc byl tvrdší, než jsem čekala. Naučil mě pokory, trpělivosti i toho, že sny se nežijí v reklamní verzi, ale v té, kde bolí záda, pálí ruce od horkých hrnců a člověk občas musí otevřít okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.
Ale zároveň mě naučil, že i uprostřed chaosu může mít člověk radost. Stačí jeden dobrý den, jedna pochvala, jeden úsměv. A že i když jsem se přepočítala, nezáleží na tom tolik, jak jsem si myslela. Protože ten sen ten si žiju pořád. A možná právě díky těm těžkým chvílím je opravdovější, než kdyby šlo vše hladce.
