Článek
Když jsem si poprvé sedla s papírem a tužkou, abych sepsala tenhle zážitek, proběhly mi hlavou všechny ty momenty znovu. Od prvního doušku exotického koktejlu až po to ranní trapné ticho. Egypt. Místo, kde se prolíná starobylá historie s pulzujícím moderním životem, a kde se, jak se ukázalo, mohou dít i ty nejbláznivější věci.
Večer předtím byl jako vystřižený z katalogu cestovní kanceláře. Teplý vánek, šumění moře a vůně koření, které se mísilo s ozonem z bazénu. Popíjeli jsme drinky u baru, smích se nesl vzduchem a nálada byla uvolněná. Barman, mladý Egypťan s jiskrou v očích a neodolatelným úsměvem, se s námi dal do řeči. Konverzace plynula lehce, vtipkoval, vyptával se na naše zážitky. Netrvalo dlouho a padla otázka, která změnila směr celého večera. „Nechcete jít na noční koupání? Je tam teď krásně, úplně sami.“
Půlnoční koupání. Sama ta myšlenka zněla jako dobrodružství. Voda by byla příjemně teplá, obloha posetá hvězdami a ticho, které by jen občas přerušil vzdálený šum vln. Můj přítel, vždycky ten opatrnější z nás dvou, zpočátku váhal. Ale barmanova přesvědčivost, a možná i pár drinků navíc, udělaly své. Nakonec jsme se s nadšením domluvili. Slíbil nám, že bazén bude jen pro nás, a že nám dokonce donese další koktejly přímo k vodě. Celé to znělo idylicky, skoro až filmově. Rozloučili jsme se s ním s vidinou nezapomenutelného zážitku a šli jsme se připravit.
Když jsme se vrátili k bazénu, barman tam už čekal. Bazén zářil tlumeným světlem, odlesky vody tančily na okolních palmách. Atmosféra byla kouzelná, naprosto odlišná od denního shonu. Bylo to, jako bychom vstoupili do jiného světa, kde čas a starosti neexistovaly. Sklouzli jsme do vody, která byla přesně tak příjemná, jak jsme si představovali. Tichá noc, teplá voda, hvězdy nad hlavou. Byl to ten typ okamžiku, kdy si člověk uvědomí, jak je život krásný a jak důležité je užívat si každou chvíli. Barman nám nosil drinky, povídali jsme si, smáli se. Všechno bylo perfektní.
Někdy kolem třetí hodiny ranní nám začalo být jasné, že je čas vylézt a jít do postele. Poděkovali jsme barmanovi za ten neskutečný zážitek a s pocitem naprosté euforie se odebrali na pokoj. Usnuli jsme okamžitě, unavení, ale spokojení.
Ráno přišla realita. Vlastně bych měla říct, že realita přišla s plnou parádou, neohlášeně a s pořádnou fackou do obličeje. Vzbudili jsme se pozdě a s lehkou kocovinou, ale plní dojmů z předchozí noci. Sešli jsme na snídani, která se podávala formou bufetu. Hotelová jídelna byla plná turistů, smíchu a cinkání příborů. Standardní hotelová snídaně, na které se nic moc nedělo. Až do chvíle, kdy můj přítel, se snídaní v ruce, zahlédl našeho barmana. Ten barman, který nás pozval na noční koupání. Stál tam, za pultem, a míchal džusy.
„Ahoj,“ zavolal na něj můj přítel, dost nahlas na to, aby ho slyšela většina jídelny. „Díky moc za včerejšek, noční koupání bylo super!“
Místnost ztichla. Jako by někdo stiskl tlačítko „pauza“. Všichni se otočili. Na barmana, na nás. Barman zbledl jako stěna. Jenom tam stál, s konvicí džusu v ruce, a koukal na nás s očima navrch hlavy. V tu chvíli mi došlo, že to noční koupání nejspíš nebylo úplně oficiální. Že to nejspíš nebyla hotelová služba pro hosty. A že to nejspíš nikdo, ale opravdu nikdo, neměl vědět.
Moje tváře začaly hořet. Cítila jsem, jak mi krev stoupá do hlavy. Přítel, stále si nic neuvědomujíc, se spokojeně usmíval. Jako by oznámil největší novinku desetiletí. Snažila jsem se mu kopnout pod stůl, ale byl moc daleko. Snažila jsem se mu naznačit pohledem, že by měl zmlknout. Ale bylo to marné. On prostě mluvil dál.
„Fakt jsi nám to udělal hezký,“ pokračoval, a barman se propadal hlouběji a hlouběji do země. „Celý bazén jen pro nás, a ty drinky! Bylo to fakt něco!“
Už jsem to nevydržela. Popadla jsem ho za ruku a sykla: „Pojď, musíme jít! Hned teď!“
Odtáhla jsem ho pryč, s tvářemi rudými jako paprika. Cestou ven jsem se snažila vyhnout pohledům ostatních, ale cítila jsem, jak se na nás dívají. Věděla jsem, že jsme se právě stali tématem konverzace pro celou hotelovou klientelu.
Můj přítel si celou situaci uvědomil až venku, když jsem mu vysvětlila, že barman nás nejspíš pozval na soukromou, neoficiální akci. Že to nebylo nic, co by hotel nabízel. Že nás prostě jen tak pozval, protože byl milý a chtěl nám dopřát hezký zážitek. A že on to teď právě vyzvonil před všemi.
Byla jsem naštvaná. Ne na barmana, ten byl úžasný. Ale na přítele. Za to, že byl tak… prostý. Že prostě nepochopil, že některé věci se prostě nahlas neříkají. Obzvlášť ne před stovkami dalších hostů a před managementem hotelu.
Celý den jsme se pak v hotelu snažili barmanovi vyhnout. On se nám taky vyhýbal. Když jsme ho potkali, sklopil hlavu a spěšně prošel kolem. Bylo mi ho líto. Cítila jsem se trapně za nás oba. Za tu nechtěnou pozornost, kterou jsme mu způsobili.
Ten večer se nám už nechtělo jít na večeři do hlavní jídelny. Měli jsme pocit, že se na nás všichni dívají. Že se o nás šušká. Že jsme „ti dva, co vyžvanili barmanovi noční koupání“. Skončili jsme v menší restauraci, kde jsme se snažili nenápadně projít a sednout si do rohu.
Druhý den ráno jsme odjížděli. Chystali jsme se na letiště. Když jsme procházeli kolem barového pultu, zahlédla jsem ho. Barmana. Stál tam a chystal kávu pro hosty. Podíval se na nás, lehce se usmál a nenápadně nám zamával. Byl to takový tichý, smírčí moment. Věděla jsem, že nám odpustil. A že to byla prostě jen taková vtipná historka, na kterou budeme vzpomínat.
A tak to bylo. Egypt. Místo, kde se prolíná starobylá historie s pulzujícím moderním životem, a kde se, jak se ukázalo, mohou dít i ty nejbláznivější věci. A kde se člověk naučí, že některé věci je prostě lepší nechat pro sebe.
