Článek
Některé dárky si pamatujete celý život. Některé proto, že vás potěšily, jiné proto, že odhalily nečekanou pravdu. Můj manžel, muž činu a překvapení, mi v Egyptě předal svou platební kartu se slovy: „Kup si, co chceš, lásko. Zasloužíš si to.“ Na první pohled gesto jako z romantického filmu. Na druhý, po přečtení bankovního výpisu, to byla spíš scéna z komedie, nebo možná z detektivního dramatu.
Dovolená v Egyptě byla naším dlouho očekávaným únikem od reality. Slunce, moře, pyramidy, pyramidy a zase pyramidy. Miluji historii, a tak jsem byla v sedmém nebi, zatímco manžel, jako každý správný praktický muž, se soustředil na maximální relax a minimální pohyb. Po pár dnech prohlídek chrámu Karnak, Údolí králů a nekonečného smlouvání na tržnici, kde mi každý druhý obchodník sliboval sňatek a pět velbloudů, jsem byla docela vyčerpaná. A to byl zřejmě ten moment, kdy přišla na scénu ona karta.
„Dojdi si do toho obchodního centra, co jsme viděli. Kup si něco hezkého. Cokoliv. Já si zatím dám šlofíka,“ řekl s úsměvem a podal mi kreditku. Šok. Můj manžel je v otázce peněz spíše… opatrný. Každá koruna musí mít své místo a své opodstatnění. A teď tohle. Cítila jsem se jako Popelka, které dali klíč k truhle s pokladem. Nebo spíš k pokladně.
Vydala jsem se s pocitem euforie, procházela obchody, zkoušela si šaty, šperky. Koupila jsem si krásné lněné šaty, šátek s egyptskými motivy a pro radost i malou sošku kočky pro štěstí. Nic přehnaného, ale cítila jsem se skvěle. Vrátila jsem se do hotelu s lehkým krokem a úsměvem od ucha k uchu. Manžel se probudil, zeptal se, jestli jsem si něco vybrala, a spokojeně pokýval hlavou. Idylka.
Jenže pak jsme se vrátili domů. A po několika dnech přišel výpis z banky. Nejdřív jsem si jen tak letmo prohlížela transakce a pak mi padly oči na ty egyptské. Byly tam moje nákupy, samozřejmě. Ale pak… pak se tam objevily další položky. A ty už nebyly ani zdaleka „moje“.
„Pouliční umělec – 200 EUR“. Pomyslela jsem si, že to je nějaká chyba. Manžel nikdy neplatí hotově, natož aby platil kartou pouličním umělcům. Zvlášť takovou částku. „Půjčení velblouda – 150 EUR“. Cože? Vždyť jsme na velbloudech byli spolu a platili jsme hotově! „Kobra tanečník – 100 EUR“. Kobra tanečník? Manžel má panickou hrůzu z hadů! „Káva pro všechny kolemjdoucí – 80 EUR“. Můj spořivý manžel, který si desetkrát rozmyslí, jestli si koupí druhý rohlík, platí kávu desítkám lidí?
Čím víc jsem četla, tím víc se mi otevíraly oči a koutky úst se mi samovolně zvedaly. Byly tam položky jako „Tradiční medicína – 50 EUR“, „Lekce tance břicha – 70 EUR“ (kterou jsem stoprocentně neabsolvovala já), a dokonce „Drobné dary pro místní děti – 120 EUR“. Můj manžel, ten věčný pragmatik, se v Egyptě zjevně proměnil v dobrodince a štědrého mecenáše.
Když přišel domů, předhodila jsem mu výpis. S úsměvem, který naznačoval, že vím všechno. Nejprve zbledl, pak zčervenal a nakonec se začal smát. „No tak, lásko, vždyť víš, jak to je v Egyptě…“
A pak to z něj začalo lézt. Pouliční umělec ho prý zhypnotizoval pohledem a on mu nedokázal odmítnout. Velblouda si prý musel půjčit, aby „zachránil svou čest“ před dotěrným prodavačem, i když ho vůbec nechtěl. Kobra tanečník mu prý málem vlezl do kalhot, a tak mu dal peníze, jen aby odešel. Kávu pro kolemjdoucí platil, protože ho „tak šíleně bolela hlava“ z toho neustálého smlouvání, že si chtěl koupit chvilku klidu. A lekce tance břicha? To prý byla „povinná příplatek“, který musel zaplatit, když si šel koupit tričko. A drobné dary pro děti? Tam už ho prý „prostě obměkčili ty jejich kukadla“.
Smála jsem se, až mě bolelo břicho. A jemu se očividně ulevilo. „Takže proto jsi mi dal tu kartu,“ řekla jsem. „Abys nemusel utrácet ty, ale já, a abys sis ty mohl užívat a utrácet za tyhle 'nezbytné výdaje'!“
Manžel se na mě podíval s šibalským úsměvem. „No, když už jsi to odhalila. Už jsem to zkrátka psychicky nezvládal. Věděl jsem, že ty bys je tam poslala k šípku, ale já na to neměl sílu. Tak jsem ti dal kartu, abys mě zachránila před dalším bankrotem. A hlavně, abys mě nechala na pokoji spát.“
Ten výpis se stal legendou v naší rodině. Pokaždé, když manžel začne mudrovat o úsporách, jenom zmíním „kobru tanečníka“ a už je klid. A já vím, že i za nejvíc pragmatickým a spořivým mužem se může skrývat duše, která pod tlakem exotického prostředí prostě… povolí. A nechá se oškubat až na dřeň. A to všechno jen proto, aby si mohl v klidu zdřímnout. A já vím, že ho za to vlastně miluji ještě víc.
