Článek
Měla to být rychlá zastávka v obchodě. Chleba, mléko, něco malého k večeři. Nic, co by stálo za zapamatování. Fronta u pokladny byla dlouhá, lidé otrávení, každý přilepený k mobilu, hlava jinde. Typický obraz dnešní doby. A pak přišel okamžik, kdy se všechno zlomilo.
U pokladny stál mladý muž. Jmenoval se Jakub. Věděla jsem to, protože mu tak říkala pokladní. Kluk kolem pětadvaceti, obyčejná bunda, obyčejné tenisky, v košíku pár věcí. Nepůsobil problémově. Spíš nenápadně. Možná až moc.
Píp. Píp. Zboží jelo přes pás, fronta se sunula. A pak to přišlo. Platební terminál zahlásil chybu. Jednou. Podruhé. Potřetí. Jakub ztuhl. Pokladní se omlouvala, slušně, tiše. „Zkuste to ještě jednou.“
Za mnou někdo hlasitě povzdechl. Před námi to začalo vařit.
„No tak!“ vyštěkl chlap v obleku. „To snad není možný.“ Další se přidali. Povzdechy, protočené oči, poznámky o neschopnosti, o zdržování. Jakub zrudl. Bylo vidět, jak se mu potí ruce. Zkoušel jinou kartu. Nic.
„Já… já to hned vyřeším,“ řekl potichu. Tak potichu, že to skoro zaniklo v hluku. Pokladní kývla. Lidsky. Normálně. Jenže dav lidskost nezná.
„Tak ať si to zboží nebere a nechá ho tady!“ křikla žena od vedlejší pokladny. Smála se. Ostatní se přidali. Smích, který bodá. Smích, co vás svlékne donaha před cizími lidmi.
Jakubovi se třásl hlas. „Promiňte.“ To slovo zopakoval asi třikrát. Nikdo ho neslyšel. Nebo nechtěl slyšet.
Pokladní navrhla, že zboží odloží stranou. V tu chvíli Jakub praskl. Neřval. Nebouchal. Jen se mu zlomil výraz v obličeji. Ten pohled znám. Pohled člověka, který se propadl sám před sebou.
„Já to zaplatím,“ ozvala jsem se. Neplánovaně. Automaticky. Ticho. Náhlé, nepříjemné. Jakub se na mě podíval, jako bych mu nabídla záchranné lano uprostřed oceánu. Zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku.“
V pořádku nebylo nic.
Vytáhl peněženku. Prázdnou. Vypadla mu z ruky na zem. Mince se rozkutálely po dlaždicích. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem fakt nečekala. Jakub se sesunul. Prostě se zlomil v kolenou a sedl si na zem, zády ke kase. Ruce v obličeji. Ticho přerušované jen jeho dechem.
Někdo se zasmál. „Tak to je vrchol.“
Nikdo se nepohnul.
Pokladní oběhla pult, klekla si k němu. „Je vám špatně?“ ptala se. Lidi koukali. Někteří si to natáčeli. Protože co kdyby z toho bylo video.
Jakub mezi prsty řekl, že má za sebou noc na ubytovně. Že přišel o práci. Že ty věci v košíku byly poslední pokus, jak to nějak dát. Nikdo se mu nedíval do očí. Pravda je nepohodlná.
Zavolali vedoucí. Pak ochranku. Ne sanitku. Ochranku. Protože kolaps chudého člověka u pokladny je přece problém provozu.
Když Jakuba zvedali, byl lehký. A prázdný. Jako by z něj někdo vysál všechno, co z něj dělalo člověka. Zboží zůstalo na pásu. Fronta se pohnula. Lidi si oddychli. Zdržení skončilo.
Já zaplatila. Vyšla ven. A bylo mi na zvracení.
Ten obchod se nezbořil. Pokladna fungovala dál. Jen někde mezi regály zůstalo něco hnusného. Důkaz, že stačí chvíle, pár korun a porucha terminálu, aby se ukázalo, jací doopravdy jsme.
A Jakub? Nevím, kde je. Ale vím, že ten den u pokladny nestál jen on. Stáli jsme tam všichni. A většina z nás neobstála.
