Článek
Dorazila jsem vlakem z Prahy, s malým kufrem a velkými očekáváními. Paříž pro mě vždy byla symbolem romantiky a svobody. Těšila jsem se na večery u Seiny, na croissanty vonící po másle, na pohledy na Eiffelovu věž, které člověka nikdy neomrzí. Byla to moje vysněná dovolená, dar sama sobě po roce, kdy jsem se snažila zapomenout na rozchod.
Už první odpoledne jsem potkala jeho. Stál u malého pouličního stánku s kávou a smál se něčemu, co mu prodavač vyprávěl. Francouz, alespoň jsem si to myslela podle přízvuku, který prozrazoval, že tohle město je jeho domovem. Když se naše pohledy setkaly, usmál se a řekl něco francouzsky. Nerozuměla jsem, ale úsměv mluvil jasně.
Začali jsme se bavit lámanou angličtinou. Nabídl mi, že mi ukáže pár míst, kam turisté většinou nezabloudí. A já, okouzlená atmosférou a jeho bezprostředností, souhlasila. Prošli jsme se podél Seiny, vyprávěl mi historky z Paříže, ukazoval malá náměstí, kde hráli pouliční hudebníci. Bylo to lehké, přirozené, jako bychom se znali roky.
Na mostě, odkud byl výhled na Eiffelovu věž, se zastavil. Vítr mi cuchal vlasy, světla se odrážela na hladině a kolem nás bylo ticho přerušené jen vzdáleným smíchem lidí z nábřeží. Naklonil se ke mně a políbil mě. Ne vášnivě a ne nejistě, ale takovým tím polibkem, který má v sobě všechno – jemnost, něhu i příslib něčeho nového. Připadala jsem si, jako by se celý svět na chvíli zastavil a nechal tu jen nás dva.
Šli jsme pak ještě chvíli spolu, ale slova už nebyla potřeba. Když jsme se loučili, slíbil, že se zítra znovu potkáme. Já jsem šla zpátky sama ulicemi, které mi najednou připadaly ještě kouzelnější než předtím. Hudba od pouličních muzikantů se mi vkrádala do uší a já si připadala jako hrdinka filmu. Usmívala jsem se na neznámé lidi, srdce mi bušilo a měla jsem pocit, že život znovu začíná.
Ten pocit ale netrval dlouho. V hotelu jsem odemkla dveře a okamžitě mě zamrazilo. Všimla jsem si, že kufr leží jinak, než jsem ho nechala. Šuplíky byly pootevřené, oblečení rozházené. Srdce mi ztěžklo, když jsem zjistila, že chybí peněženka, pas i telefon. Byla jsem okradená.
V tu chvíli se kouzlo Paříže rozpadlo jako domeček z karet. Místo radosti přišla panika. Bez dokladů, bez peněz, bez možnosti komukoliv zavolat. Hlava se mi roztočila, nohy podlomily. Na recepci mi doporučili zavolat policii, a tak jsem se ocitla v cizím městě, obklopená policisty, kteří si zapisovali detaily, ale v očích měli výraz, že šance na nalezení věcí je mizivá.
Seděla jsem v lobby a brečela. Před pár hodinami jsem věřila, že mě potkalo něco výjimečného, a teď jsem měla pocit, že jsem nejnaivnější člověk na světě. Nebyla jsem si jistá, jestli se smát absurditě situace, nebo křičet vzteky.
Dny, které měly patřit Louvre a Montmartru, se proměnily v nekonečné čekání na ambasádě a vyřizování dočasných dokladů. Turistická euforie se rozplynula, zůstala jen únava a hořkost. Neměla jsem chuť fotit Eiffelovu věž, ani posedávat v kavárně. Paříž mi najednou připadala chladná a nepřátelská.
Když jsem nakonec seděla ve vlaku směr domů, cítila jsem obrovskou úlevu. Ale i smutek. Vzpomínala jsem na ten polibek na mostě a říkala si, že možná právě proto byl tak intenzivní – protože byl první i poslední. Nikdy jsem ho už neviděla, ani jsem se mu nemohla ozvat. Možná to tak mělo být.
Dnes, když o tom vyprávím, lidé říkají, že je to „typicky pařížské“ – romantika i krutost v jednom balíčku. Já už vím, že Paříž je město, které vám může během pár hodin dát i vzít všechno. A přesto, když zavřu oči, cítím na rtech ten polibek a připomínám si, že někdy i ty nejbolestnější zážitky v sobě nesou kousek krásy.
