Článek
U nás doma začíná kapří sezóna vždycky stejně, nenápadnou větou mého otce, pronesenou někdy kolem Mikuláše. „Letos koupíme živýho,“ oznámí tonem polního velitele, který právě našel ideální místo k útoku. A my ostatní, poučení minulostí, děláme všechno pro to, abychom jeho plán zhatili ještě dřív, než se vůbec rozjede.
Jenže otcova vánoční odhodlanost je fenomén, který odporuje fyzikálním zákonům. Čím více odporu klademe, tím silněji roste.
Loni jsme podlehli. Po dvouhodinové rodinné poradě, během níž se maminka rozplakala, já googlila „jak bezbolestně a rychle uspat kapra“ a bratr se snažil argumentovat ekologickými aspekty, otec vyrazil na nákup a vrátil se s igelitkou, která se hýbala.
A tím začala naše vánoční anabáze.
Kapr, kterého jsme později pojmenovali Bohouš, byl nejen velmi živý, ale také překvapivě inteligentní. Když ho otec přendal do vany, vypadal spokojeněji než některé návštěvy u nás doma. A když otec o den později přišel s kuchyňskou paličkou, aby splnil svou sváteční povinnost, Bohouš pochopil, že jde do tuhého.
Otec ještě roky bude tvrdit, že kapr „zaútočil první“, ale pravda je, že Bohouš prostě vyskočil tak, že otec skončil na zemi, palička v květináči a voda po celé koupelně. Maminka hystericky křičela, bratr točil video na mobil a já jsem se snažila kapra chytit ručníkem, ale dopadlo to tak, že jsem uklouzla a skončila ve vaně. S Bohoušem. Který se tvářil, že mě lituje, ale jen tak trochu.
Nakonec jsme se shodli, že ho nedokážeme zabít nikdo. Otec vyhlásil tichou porážku, kapra jsme naložili do velké přepravky na prádlo a celá rodina ho odvezla k nedalekému rybníku, kde byl propuštěn do svobodného života.
„Tohle už nikdy,“ prohlásila maminka slavnostně. A všichni jsme přísahali, že letos bude kapr rovnou naporcovaný. Žádná dramata. Žádné vodní bitvy.
A teď přichází letošek. Asi 10. prosince otec pronesl větu, po které nám všem tuhla krev v žilách: „Našel jsem na internetu návod, jak to udělat správně.“
Je zvláštní, jak klidně můžete žít celý život dokud neslyšíte tuto větu od vlastního otce, který si při montování poličky dokázal zlomit dva šroubováky a poranit se o hadr.
„Táto, ne,“ řekla maminka okamžitě.
Letos chci mít kapří řízky jako ostatní lidi,“ protestovala jsem já. „Já u toho nebudu,“ utrousil bratr a už v ruce držel telefon, aby měl důkaz, že jsme proti.
Otec ale nepřijímal připomínky. Byl v takovém tom stavu, kdy se mu zúží zorničky, narovná záda a tváří se, že přepisuje dějiny. Vytiskl si dokonce návod. Měl deset stran. Včetně obrázků. „Tady píšou, že je to jednoduchý,“ říkal vítězoslavně.
Jenže to říkají i návody na sestavení skříně z IKEI.
O dvacet minut později už jsme zase stáli v přecpaném supermarketu u vaničky s kapry. Otec si kapry prohlížel s profesionální přísností, kterou běžně nepraktikuje ani při výběru bot. Prodavač se mu snažil doporučit porci na váhu, ale otec ho doslova umlčel pohledem, který se dá přeložit jako: „Do toho mi nemluvte, pane externista.“
Nakonec si vybral. Kapr byl letos výrazně menší než Bohouš, ale o to divočeji máchal ocasem, jako by předem tušil, že se blíží vánoční jatka.
Cesta domů probíhala napjatě. Maminka po celou dobu držela kapra na klíně a modlila se, bratr si už připravoval poznámky na nadcházející show a já přemýšlela, jak moc špatně dopadne letošní štědrovečerní večeře.
A dopadla… no, ne tak katastrofálně jako loni, ale pořád dost špatně.
Otec tentokrát opravdu odhodlaně vytáhl návod, nasadil si ochranné brýle a gumové rukavice, které našel kdovíkde. Připadal si jako chirurg před složitou operací.
Kapr však byl opět proti. Když ho otec položil na prkénko, kapr se lehce, ale elegantně vzepřel a přistál uprostřed kuchyně. Otec za ním, maminka křičela, že chce rozvod, bratr se smál tak, že se dusil, a já jsem držela dveře, aby nám tentokrát kapr neutekl úplně.
Následoval pětiminutový chaos, po kterém jsme došli ke stejnému závěru jako loni: kapr byl opět vysvobozen. Letos to odnesl jiný rybník, protože se nám zdálo trapné nosit tam každý rok dalšího uprchlíka.
A večeře? Tichý moment pravdy.
Otec seděl u stolu, díval se do prázdné mísy, kde měly být řízky, a mezi kaprem bez kapra a salátem bez masa jsme nakonec večeřeli smažený sýr.
„Příští rok už vážně koupím filety,“ řekl otec tiše.
Nikdo neodpověděl.
Jen maminka si povzdechla:
„Prosím tě… jen ne návod z internetu.“
