Článek
Vždycky, když se blížil prosinec, zachvátila mě slabá úzkost. Ne kvůli cukroví nebo koledám, ale kvůli logistice. Konkrétně kvůli logistice přebírání dárků od babičky Květy. Babička Květa je zlatá duše, miluje bezpodmínečně a její životní mise je jasná: učinit mě praktičtější. A tuto misi bere smrtelně vážně.
Moje zájmy? Literatura, víno, cestování a občasný běh v přírodě. Její zájmy? Pletení, zavařování, šetření a zase pletení. Výsledkem této konfrontace zájmů bylo, že pod stromečkem každoročně čekal artefakt, který neměl s mou existencí nic společného.
Jeden z nejlegendárnějších roků byl ten, kdy jsem zmínila, že si potřebuju víc „hlídat dietu“. Zmínila jsem to jen v souvislosti s tím, že jsem si objednala hranolky ke steaku. Babička si ovšem do diáře napsala: Dieta a praktičnost = nová Marie. Dostala jsem k Vánocům digitální váhu s bluetooth a návodem, jak si zapisovat každé sousto do excelové tabulky. Tím to ale nekončilo. Z další dárkové tašky jsem vytáhla pletené ponožkové pantofle, které vypadaly jako dva lachtani, a brožuru s názvem: „Vaše tlustá střeva: Nová dobrodružství.“
Ale skutečným vrcholem, který si zaslouží čestné místo v síni vánoční trapnosti, byl rok, kdy jsem studovala a zmínila, že je v našem studentském bytě hrozný prach. Můj tehdejší přítel mi dal elegantní koženou kabelku, protože mě zná. Babička mi dala kapesní vysavač do auta, i když auto nemám, a sadu čistících kartáčků na spáry. A s tou samou vážností, s jakou nosí svou nedělní brož, mi podala balíček z měkké vlny.
„To je pro tebe, děvenko. Aby ti netáhlo na kříž. A hlavně, pletla jsem to s láskou,“ zašeptala Květa.
Rozbalila jsem to. Byly to pletené kalhotky s vysokým pasem. Šedé. Vzor – „copánek“. Upřímně, viděla jsem v tu chvíli babiččinu lásku, ale také totální ignorování faktu, že jsem mladá žena, která se snaží sbalit kluky v džínách s dírami, a ne vlněných kalhotkách. Přítel se diskrétně zakuckal do svařeného vína.
„Je to merino!“ dodala hrdě Květa, jako by to mělo ospravedlnit ten střih z roku 1958.
Jednou mi otec vysvětlil babiččinu filozofii: „Květa nekupuje to, co chceš. Kupuje to, co potřebuješ. A ty podle ní vždycky potřebuješ buď teplo, nebo pořádek.“
A tak se její dárková tradice stala naším rodinným folklórem. Rok po roce se pod stromečkem objevovaly bizarní předměty:
- Pletený návlek na čajovou konvici (Konvici nemáme, pijeme kávu.)
- Sada devíti zavařovacích sklenic (Přestože bydlím v nájemním bytě bez balkonu a bez zavařovacího hrnce.)
- Látkový kapesník s monogramem (Na co je v době papírových kapesníků, mi nikdo nikdy nevysvětlil.)
- A jednou, když jsem nadšeně mluvila o cestě do New Yorku, mi darovala cestovní sadu na čištění zubních protéz.
Naučila jsem se dvě věci: zaprvé, nikdy nesmím před babičkou zmínit, že mi něco chybí nebo mě něco trápí, jinak se to pod stromečkem zhmotní v nejpraktičtější a nejméně sexy podobě.
Zadruhé, naučila jsem se ten umělecký tanec, kdy dar s láskou přijmete, prohlásíte ho za „přesně to, co jsem potřebovala“ a pak ho tiše a bez slzy uklidíte do skříně „Na horší časy“, kde dělá společnost vlněným kalhotkám a sadě na protézy nebo to vyhodíte.
Vlastně je to její způsob lásky. Vždycky si řeknu, že zatímco ostatní dostávají elektroniku, já dostávám legendy. A pletené kalhotky z merina. Ty mimochodem po letech skončily jako skvělý obal na horkou láhev. Babička Květa by byla pyšná. Praktičnost zvítězila.
