Článek
Všechno to začalo docela nevinně. Jen pár světýlek, jeden světelný řetěz kolem zábradlí a malý svítící anděl u dveří. Takové milé, nenápadné dekorace, které člověka zahřejí na duši, když přichází domů v podvečerním chladu. Jenže pak se stalo něco, co změnilo celé naše sousedství – pan Novák z rohu se rozhodl, že letos „trochu přitlačí“.
Slovo „trochu“ byla ale urážka jeho ambicí.
Jedno odpoledne jsme se vrátili domů a zůstali stát s otevřenou pusou. Jeho dům vypadal jako Las Vegas, které se rozhodlo přestěhovat na sídliště. Světla všude. Na střeše sobi, kteří poskakovali v rytmu blikajících hvězd. Z oken zářily metry a metry světelných ramp. A na zahradě stál Santa, který se samovolně nafukoval a vyfukoval, až to vypadalo, že hyperventiluje.
A to byl jen začátek.
Další den se do soutěžení pustili Procházkovi. Ti byli vždycky jako ticho před bouří. Ale teď přinesli z garáže projektor, který na jejich fasádě vytvářel zimní říši divů, sníh, který padal, soby, kteří cválali, a dokonce i Ježíška, který vypadal jako z animovaného filmu. Když člověk šel kolem, měl pocit, že se ocitl uprostřed vánočního screensaveru.
Moje rodina se na to dívala s určitým pobavením. My jsme nikdy nepatřili k těm, kdo by si potřebovali dokazovat, že máme největší hvězdu nebo nejviditelnější strom. Jenže v té naší ulici přestalo jít o dekorace, stala se z toho prestiž. Kdo má víc světel? Kdo má novější motiv? Kdo má instalaci, kterou sousedé ještě neviděli?
Atmosféra houstla. A pak přišla ta zlomová chvíle. Moje dcera přišla domů a řekla:
„Mami, děti ve škole říkají, že náš dům vypadá jako když nemáme Vánoce rádi.“ To zabolelo.
Ne proto, že bychom se chtěli vyrovnat sousedům. Ale protože jsem viděla v jejích očích smutek, jako by naše jednoduché světýlko na okně bylo nějakou ostudou. Začala jsem si všímat, jak chodí domů trochu zaražená, jak pozoruje ty zářící domy okolo a jak si tiše povzdychne. A v tu chvíli jsem podlehla tlaku.
Rozhodli jsme se, že přidáme něco málo. Nic přehnaného. Jen trochu více světýlek, pár ozdob a možná nějakého malého soba na dvorek. Jenže člověk to nedomyslí. Začali jsme v deset dopoledne. V jednu odpoledne manžel z lešení křičel, že ten řetěz není dost dlouhý. Ve tři jsme se hádali o tom, kdo navrhl světla kolem okna. V pět jsme zápasili s prodlužovačkami, které se samy od sebe zamotaly do gordického uzlu. A pak přišel okamžik pravdy.
Vyšli jsme ven, celí utrmácení, zmrzlí a unavení, a zapnuli vypínač. Světla zablikala… jednou… dvakrát… a pak zhasla celá ulice. Ne náš dům. Celá ulice.
Sousedé se vyřítili ven jako by je něco píchlo. Někdo volal, že vypnula pojistka. Někdo jiný, že praskl hlavní jistič. Nám bylo jasné jediné, za tuhle tmu jsme mohli my. My s našimi „skromnými pár světýlky“.
Manžel rychle vytáhl vše ze zásuvky, já předstírala, že si jen tak jdu pro poštu, aby nikdo nepoznal, že jsme elektrikou trhali rekordy, dcera se smála tak, že sotva popadala dech. Když se to po dvaceti minutách nahodilo zpátky, všichni začali řešit, čí instalace to způsobila. Nikdo to nezjistil.
Ale my jsme se dohodli, že končíme. Žádné přidávání, žádné trumfování, žádné další soby ani světelné rampouchy. Sedli jsme si večer ke stolu, zapálili svíčku a popíjeli čaj, zatímco venku pro změnu soutěžily domy bez nás.
A najednou jsem si uvědomila, jak moc jsme se nechali strhnout něčím, co vlastně vůbec nebylo důležité.
Další dny jsem pozorovala lidi v naší ulici. Jak každý chodil kolem těch světelných instalací, fotil je, porovnával, komentoval. A pak jsem zahlédla paní Novákovou, jak stojí před domem, který vypadal jako létající talíř, a říká manželovi:
„Já už ani nevím, proč jsme to tak přehnali.“
To mě uklidnilo víc, než si kdokoli dokáže představit.
Nakonec se ukázalo, že jsme nebyli jediní, kdo to přepískl. A že někdy to nejhezčí, co můžete na Vánoce udělat, je prostě zpomalit, zapálit si malou svíčku a sednout si s rodinou k obyčejnému večeru.
Ulice mezitím dál blikala jako přehlídka světelných efektů. A nám to už nevadilo. Protože jsme věděli, že Vánoce nejsou o tom, kolik wattů vás oslepí, ale o tom, kdo s vámi sedí u stolu, když se světla vypnou.
A občas je dobře, že se opravdu vypnou.
