Článek
Všechno začalo celkem nevinně. Byl první prosincový víkend, venku sněžilo, děti se hádaly o čokoládky z adventního kalendáře a já jsem se rozhodla, že dnes je ten den. Den velkého vánočního úklidu. Odhodlaně jsem si navlékla zástěru, zapnula playlist s koledami a vyhlásila, že „odteď bude doma pořádek jako z reklamy“.
První chybu jsem udělala hned ráno. Na nákup jsem si napsala tak ukrutně optimistický seznam čistících prostředků, že by to vystačilo na udržování Národního muzea. Když jsem se vrátila domů s taškami chemikálií, manžel se jen tiše uklidil do garáže – údajně „něco opravovat“. Už to mě mělo varovat.
Začala jsem v kuchyni. A protože jsem typ člověka, který do úklidu jde po hlavě, rozhodla jsem se vyndat úplně všechno z polic. Všechno. Třeba i takové věci, o nichž jsem ani netušila, že je doma mám – jako starý pytel sušených hub po babičce nebo zapomenutý sáček moučkového cukru, který se sám rozhodl, že už chce do důchodu. Když jsem do něj šťouchla, vyrazil ven oblak bílého prachu, který se po kuchyni roznesl jako čerstvý sníh. V tu chvíli přišli děti, nadšeně vykřikly „Jéé, sněží!“ a začaly v té bílé mlze máchat rukama. A tak jsem první hodinu svého úklidu uklízela to, co jsem si sama nadrobila.
Když jsem se konečně dostala k troubě, uvědomila jsem si, že jsem ji patrně nečistila od doby, kdy byl svět ještě v pořádku. Schválně jsem nepřičichla, protože bych patrně ztratila vědomí. Nalila jsem dovnitř čisticí přípravek, zaklapla dvířka a nechala ho působit. A nechala ho působit příliš dlouho. Když jsem se vrátila, trouba páchla jako zkažené Vánoce a na dně se vytvořila černá mazlavá hmota, kterou by možná dokázal odstranit jen tým z kriminalistiky.
Jenže v tu chvíli jsem měla pocit, že ještě pořád mám věci pod kontrolou. Och, sladká naivito.
Pokračovala jsem v obýváku. Vytáhla jsem vysavač, rozhodnutá vypořádat se s třpytkami, jehličím a drobky, které se tam nahromadily během roku. Jenže vysavač měl vlastní plány. Asi po třech minutách provozu se z něj ozvalo podezřelé „pfuuu“, následované oblakem prachu, který vyletěl přímo mně do obličeje. Ukázalo se, že sáček byl přeplněný do takové míry, že by se za to dalo udělovat ocenění.
Začala jsem tedy hledat nové sáčky. Nenašla jsem ani jeden. Zato jsem našla krabici starých vánočních ozdob, které jsem si už několik let slibovala roztřídit. Tak jsem si řekla, že když už je mám v ruce, udělám to rovnou. Otevřela jsem ji – a tři ozdoby se okamžitě rozsypaly na tisíc kousíčků po celém koberci. Sklo se roztříštilo tak dokonale, až jsem měla pocit, že to udělalo schválně.
Manžel se vynořil z garáže ve chvíli, kdy jsem seděla na zemi uprostřed střepů, mouky, třpytek a mraků prachu. Chvíli mě jen pozoroval a poté se zeptal: „Chceš pomoct… nebo mám zavolat někoho zkušeného?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, tohle zvládnu. Jen… mi prosím dones lopatku.“ Otočil se tedy pro lopatku – ale omylem shodil krabici s ozdobami, kterou jsem opřela o zeď. Spadla přímo na zem, s třeskotem jak z hororu. Další tři dekorace to nepřežily.
Byl večer a já jsem měla pocit, že můj dům vypadá hůř než ráno. Děti si hrály s těmi několika málo ozdobami, které přežily, manžel se snažil opravit vysavač a já stála uprostřed kuchyně, kde se na zemi leskla směs moučkového cukru, sody, rozlitého čisticího prostředku a černé troubo-mazlavé hmoty.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám dvě možnosti: buď se složím a začnu zběsile utírat všechno, co přede mnou neuteklo, nebo se tomu začnu smát. A tak jsem se smála. Smála jsem se tak moc, až jsem si musela sednout. Děti se přidaly, manžel taky. Atmosféra, která byla celý den napjatá jako struna, praskla a proměnila se v něco neuvěřitelně lidského.
Nakonec jsme uklízeli společně – ne perfektně, ale tak, aby se dalo chodit bez rizika, že si zadřeme sklo do nohy. Dělali jsme to pomalu, chaoticky a hodně u toho povídali. Děti našly staré fotky, manžel objevil zapomenutý balík perníčků, já jsem našla dekoraci z loňského trhu, o které jsem si myslela, že jsem ji ztratila.
A když jsme večer seděli u provizorně rozsvíceného stromku, uvědomila jsem si, že právě takhle má vypadat advent. Ne dokonale uklizený byt, kde není ani smítko, ale společná pohroma, která nás sblíží víc než perfektně vyleštěná okna.
A možná… možná právě tohle jsou ty Vánoce, které by Ježíšek nakonec rád viděl.
