Článek
Ale byla středa, zrovna jsem měla za sebou náročný den, doma na mě čekaly dvě nevyžehlené košile a z lednice se na mě mračil zapomenutý zbytek těstovin. Jenže když řekneš „ne“ člověku, který ti podepisuje výplatu, většinou to končí dost špatně. A tak jsem souhlasila. S tím, že se převléknu do něčeho důstojného, vezmu si boty, které sice bolí, ale vypadají, a že to nějak přežiju.
Restaurace byla jedna z těch, kam si běžně nechodím sednout. Bílé ubrusy, obsluha v košili, a jídla, jejichž názvy zněly jako zaklínadla. Měla jsem s sebou trochu nervozity. Nechtěla jsem udělat ostudu, nechtěla jsem říct něco hloupého, a hlavně jsem si přála, aby to rychle uteklo. Když jsme dorazili, šéf už měl rezervovaný stůl, rozhlédl se, pokýval číšníkovi a zamířili jsme dozadu, kde bylo víc klidu. Ještě než jsme si stačili objednat, oznámil mi, že obchodní partner se trochu zdrží, ale že to nevadí, aspoň si v klidu dáme skleničku.
A tak jsme seděli. On mluvil, já se snažila přikyvovat ve správných chvílích, občas něco podotknout. V duchu jsem si odškrtávala, že už mám za sebou předkrm, už máme nalité víno, už jen ten klient, pak dezert, káva a konečně domů. Jenže to celé vzalo úplně jiný směr ve chvíli, kdy se otevřely hlavní dveře a dovnitř vešla žena. Nepoznávala jsem ji hned, ale on ano. A ten pohled stál za to.
Ztuhl. Skleničku s vínem držel ve vzduchu, jako by zapomněl, že má ruce. Oči měl vytřeštěné a na tváři výraz, který by se dal přeložit jako: „To snad ne.“ Chvíli na ni jen zíral, než si uvědomil, že se pořád dívá a že bych si toho taky mohla všimnout. Sklopil zrak, napil se a trochu se zakuckal.
„Znám ji,“ hlesl po chvíli. „Teda… znal jsem.“ Byla to jeho bývalá přítelkyně. Ale ne jen tak nějaká. Podle toho, co mi pak v náznacích řekl, to byla jeho „velká láska“, o které už léta nemluvil. Prý ho kdysi nechala kvůli jinému a zmizela z města. A teď tu byla, ve stejné restauraci, s jiným mužem, a ještě ke všemu u vedlejšího stolu.
Byla krásná. To jsem musela uznat. Elegantní, sebevědomá, s úsměvem, který napovídal, že se má dobře. A ten muž, co s ní přišel, rozhodně nebyl někdo z ulice. Padnoucí oblek, hodinky za víc než moji měsíční výplatu. Sedli si, objednali víno a vypadali spokojeně. Vedoucí se snažil hrát, že si jich nevšímá, ale bylo vidět, jak ho to rozhodilo. Najednou z něj byla jiná osoba. Nervózní, přepínal se v konverzaci, přerýval se, a když konečně dorazil náš klient, nebyl ve své kůži.
Celou dobu, co s námi ten člověk seděl, jsem sledovala, jak se šéf potí. Odpovídal, ale nevnímal. Byl mimo. Když si bývalá vstala a odskočila si na toaletu, nenápadně se otočil. Když se smála na svého partnera, mimoděk sevřel rty. V jednu chvíli dokonce ztratil niť uprostřed věty a omluvil se s tím, že je unavený. Nebyl. Byl jen totálně rozhozený tím, že se v jeho životě zjevila někdejší kapitola, kterou myslel, že má dávno uzavřenou.
A já? Měla jsem co dělat, abych neobracela oči v sloup. Ne kvůli němu, spíš kvůli situaci. Byla absurdní. Celý večer, který měl být o práci, se změnil na tichou vnitřní telenovelu s vedoucím v hlavní roli. A klient? Ten si dal víno, polévku, vyptal se na pár věcí, a pak s úsměvem poznamenal, že ještě musí na jednu schůzku. Což byla dost možná jen záminka, protože i on si všiml, že atmosféra u stolu není úplně v pořádku.
Když odešel, šéf zůstal sedět a chvíli mlčel. Pak se podíval na její stůl. Byl prázdný. Odešli. Neřekl nic, jen si povzdechl a zaplatil účet. Cestou ven se rozhlédl, jako by doufal, že ji ještě zahlédne. Nezahlédl. A mě vezl domů v tichu. V autě hrálo rádio, ale oba jsme mlčeli.
Druhý den v práci jsme dělali, že se nic nestalo. Ale vsadím se, že on na ten večer nezapomene. A já asi taky ne. Ne kvůli jídlu, ne kvůli klientovi, ale kvůli tomu, jak moc nás někdy rozhodí minulost, kterou jsme si mysleli, že máme dávno za sebou.
