Článek
Ale jakmile jsem vystoupila z auta a uviděla před domem cizí ženskou, která tam stála s klíči v ruce, věděla jsem, že už nic nebude stejné. Nevěděla jsem, kdo je. Jen jsem viděla, že má na sobě můj svetr. Ten béžový, co jsem si koupila loni na podzim, když jsme byli s Petrem na horách. Ten, ve kterém mě tehdy fotil u chaty a říkal, že mi to v něm sluší. A teď v něm stála jiná žena.
Nejdřív jsem si myslela, že se spletla, že třeba přišla sousedka nebo někdo z jeho práce. Ale jakmile se otočila a pousmála, pochopila jsem. Ten výraz nebyl náhodný. Byl to pohled člověka, který ví, že sem teď patří víc než já.
Petr vyšel z domu o chvíli později. Zaskočilo ho, že mě vidí. Asi mě nečekal tak brzy. Měla jsem zůstat u rodičů ještě pár dní, ale chtěla jsem domů dřív. Chyběl mi. Můj byt, moje postel, moje věci. A hlavně on. Jenže domů už jsem se nevrátila. Aspoň ne do toho, který jsem znala.
Stáli jsme proti sobě a já měla pocit, že se mi všechno rozpadá pod nohama. Pořád jsem měla slabé tělo po zákroku, ale teď se mi podlomily nohy jinak. Zevnitř. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a srdce se mi rozbušilo tak, že jsem slyšela jen vlastní dech.
Zeptala jsem se, kdo to je. Odpověď jsem vlastně znala, ale člověk se přece vždycky chce ujistit, i když ví, že to bude bolet. Řekl jen, že se to tak nějak stalo. Že prý poslední měsíce byly těžké a že se cítil sám. Že mě měl rád, ale že už to nešlo. A že si teď uvědomil, že potřebuje něco jiného.
Poslouchala jsem, ale nerozuměla. Měla jsem pocit, že mluví cizím jazykem. Jak může být někdo sám, když jsem mu každý den psala z nemocnice, že ho miluju, že se těším domů, že to spolu zvládneme? Jak může říct, že už to nejde, když jsem se ještě včera modlila, aby byl na mě pyšný, že se z toho dostávám?
Ta žena mezitím stála opodál. Klidná, s výrazem, který neříkal nic, ale přitom všechno. Nemusela mluvit. Byla jistá, že vyhrála. A já jsem tam stála s kufrem v ruce, slabá, vyčerpaná, zlomená. Vlastní domov se mi změnil v cizí místo, kde pro mě už nebylo místo ani pro jednu jedinou věc.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Petr se snažil být slušný, nabídl, že mi pomůže s věcmi, že mi prý něco zabalí. Odmítla jsem. Popadla jsem kufr a odešla. V tu chvíli jsem necítila nic. Jen prázdno. Jako kdyby někdo vymazal všechno, co jsme spolu zažili. Vzpomínky, dovolené, smích, hádky, plány. Všechno bylo pryč.
U rodičů jsem se zhroutila. Nevěděli, co se děje. Řekla jsem jim, že Petr má jinou a že mě vyhodil. Mamka mě objala a táta jen mlčel. Nikdy ho neměl moc v lásce. Řekl jen, že to jednou přebolí. Ale jak může přebolet něco, co bylo celé moje dosavadní já?
Dlouho jsem si vyčítala, že jsem to měla poznat. Že jsem měla vidět, jak se vzdaluje, jak už nemluví o budoucnosti, jak je odtažitý. Jenže já byla zaneprázdněná nemocí, lékaři, strachem. A on mezitím našel útěchu jinde.
Několik týdnů jsem se bála jít do města, kde bydlíme oba. Vyhýbala jsem se místům, kam jsme chodili. Zrušila jsem všechny společné přátele. Měla jsem pocit, že mě všichni litují, že o mně mluví, že mě vnímají jako tu, co dopadla nejhůř.
Pak mi napsal. Prý se omlouvá. Prý nechtěl, aby to tak dopadlo. Ale že už to nemůže vrátit. Přečetla jsem tu zprávu snad stokrát. A nic to nezměnilo. Láska se prostě vypnula, ať už jsem chtěla nebo ne.
Trvalo mi měsíce, než jsem se dala dohromady. Fyzicky i psychicky. Pořád mám dny, kdy si říkám, jestli to všechno byla jen moje vina. Jestli jsem ho neudržela, protože jsem byla unavená, slabá, možná jiná po tom všem. Ale pak si vzpomenu na ten pohled té ženy na prahu. A dojde mi, že to nebyla moje chyba.
Dnes už žiju jinde. Mám nový byt, malý, útulný, ale můj. Když zamykám dveře, vím, že za nimi je klid. Občas se mi vybaví ten den, kdy jsem stála s kufrem u jeho domu. Ta scéna se mi vryla do paměti jako film, který nejde vypnout. Ale naučila jsem se z něj jedno. Nikdy nečekat přivítání tam, kde mě už dávno přestali chtít.
