Článek
Rodinné dovolené jsou vždycky dobrodružství. A když s sebou vezmete tchána, tak se z dobrodružství stává rovnou expedice, která by si zasloužila televizní dokument. My jsme si říkali, že to bude fajn – všichni pohromadě v penzionu u moře, večer společné večeře, přes den výlety. Jenže jsme podcenili jednu věc: tchánovy nároky na komfort.
První večer jsme se nastěhovali do pokojů. My s manželem jsme dostali útulný dvojlůžkový pokoj s balkonem a výhledem na moře, tchán menší pokojík s jedním lůžkem a oknem do dvora. „Mně to nevadí,“ pronesl při ubytování, ale tónem, který zněl jako „vadí mi to víc než cokoli na světě“.
Druhý den začalo jeho diplomatické tažení. U snídaně se opatrně zmínil, že jeho matrace je „trochu tvrdší než beton“. U oběda připomněl, že v noci slyšel kohouta, i když jsme byli 200 kilometrů od nejbližší farmy. A večer před spaním pronesl památnou větu: „Já bych si taky rád odpočinul v klidu, když už jsem v důchodu.“
Tak jsme se s manželem začali cítit provinile. Vždyť tchán toho tolik udělal pro rodinu, zaslouží si pohodlí. Po krátké poradě jsme mu velkoryse nabídli náš pokoj. „Aspoň se vyspíte,“ říkali jsme. On se tvářil skromně, ale bylo vidět, že je spokojený, skoro jako by právě vyhrál v loterii.
Jenže tím začala naše noční můra. Doslova.
Protože my jsme se přesunuli do jeho pokoje. Do miniaturní místnosti, kde byla jen jedna postel, a to ještě kratší než manželovy nohy. Tak jsme si museli rozložit deky na podlahu. „Jako na táboře,“ snažil se manžel o humor. Jenže na táboře vám aspoň nerachotí každou hodinu lednice, která stála v koutě a funěla jako starý autobus.
První noc jsme nespali skoro vůbec. Já se každou chvíli převalovala a hledala kousek měkkého místa, manžel se několikrát bouchl hlavou o radiátor. Ráno jsme vstali rozlámaní, zatímco tchán vyšel z našeho pokoje s výrazem, jako kdyby se právě vrátil z wellnessu. „Ta postel je skvělá,“ prohlásil a protáhl se. „Vy jste spali dobře, že?“
Druhý den jsme mu to nechtěli kazit, tak jsme jen kývali hlavou. Ale večer to bylo ještě horší. Tchán se rozhodl, že si pustí televizi a když jsme šli popřát dobrou noc, seděl tam na posteli v pyžamu, popíjel minerálku a vypadal přesně jako král na trůně. „To je jiná liga než ten můj kutloch,“ smál se. My jsme se odebrali zpátky na zem do „našeho“ pokoje, kde se nám podařilo usnout až k ránu – a to jen proto, že jsme byli úplně vyčerpaní.
Třetí noc už jsem toho měla dost. Cítila jsem se jak squatter ve vlastním pokoji. Navrhla jsem manželovi, že si to vyměníme zpátky, ale on jen mávl rukou: „Víš, jak by se naštval? Takhle je aspoň spokojený a my to těch pár dní vydržíme.“ Jenže „pár dní“ se zdálo nekonečných.
Naše rána byla komická. Tchán vycházel z pokoje vyspaný, načesaný, s úsměvem od ucha k uchu. My jsme se vlekli jako po noční směně v továrně. Sousedi v jídelně si začali špitat, proč vypadáme, jako bychom celé noci tančili na diskotéce. Já měla chuť říct jim pravdu: že tchán tančí v naší posteli a my ležíme na zemi.
Vrchol přišel, když nás tchán pozval „na návštěvu“ do našeho pokoje. „Pojďte se podívat, jak to tu mám hezky ustlané,“ volal. A skutečně – postel ustlaná jako z katalogu, na balkoně rozvěšené jeho ponožky a na stolku rozpitá minerálka. Já jsem měla chuť brečet.
Poslední noc jsme už spali jen tak napůl. Já jsem si říkala, že až přijedu domů, budu týden spát ve své posteli a nikdo mě z ní nedostane ani heverem. Manžel si dokonce koupil nafukovací matraci z obchodu vedle, ale protože jsme ji neměli kde rozložit, skončila opřená u dveří.
Když jsme se konečně balili k odjezdu, tchán se usmíval: „To byla dovolená! Tak krásně jsem se dlouho nevyspal.“ Já jsem se na něj dívala a v hlavě mi běželo: Ano, protože jsi spal naší posteli, ty králi.
Dnes už se tomu smějeme. Občas. Ale dodnes, když někdo řekne „výměna pokojů“, mně naskočí vyrážka. A manžel má zákaz – už nikdy, nikdy nesmí z vlastní postele pustit ani tchána, ani papeže.
