Článek
Cestování miluju odjakživa, a když jsem uviděla inzerát na pozici asistentky v cestovní agentuře, přišlo mi to jako osud. Měla jsem pocit, že všechno do sebe zapadá. Nervózně jsem si uhladila sukni a čekala, až si mě personalistka zavolá. Byla to mladá žena, sotva po škole, ale působila sebevědomě.
Úsměv, pevný stisk ruky, rychlé gesto směrem ke křeslu. Posadila jsem se a snažila se dýchat klidně. V hlavě jsem si přehrávala všechny rady z internetu, jak se tvářit, jak mluvit, jak působit. Připadala jsem si, že hraju roli, ale věřila jsem, že to zvládnu.
Jenže hned první otázka mě srazila na zem. Zeptala se mě, kolik mi je let. Na chvíli jsem ztuhla. Věděla jsem, že taková otázka by tam vlastně vůbec neměla zaznít, ale řekla jsem pravdu. Čtyřicet čtyři. A v tu chvíli jsem v jejích očích uviděla něco, co mě zabolelo víc než jakákoli odpověď, kterou by mohla říct nahlas.
Následovalo ticho, které se dalo krájet. Mladá personalistka se pousmála, jako by přemýšlela, jak navázat. A pak se mě zeptala, jestli si myslím, že zvládnu pracovat v kolektivu plném mladých lidí, kde je potřeba „drive“ a „energie“. To slovo mě úplně rozhodilo. Drive. Měla jsem chuť se smát i brečet zároveň.
Nevím proč, ale v tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Uvědomila jsem si, že i kdybych se snažila sebevíc, nikdy už pro ně nebudu dost mladá, dost moderní, dost dravá. A tak jsem se prostě zvedla. Poděkovala jsem za pozvání a odešla. Venku jsem se zastavila, nadechla se studeného vzduchu a cítila, jak se mi oči zalévají slzami.
Nešlo o ten pohovor. Nešlo ani o tu práci. Šlo o ten pocit, že jsem pro svět najednou stará. Že všechno, co jsem dřív uměla a dělala s nadšením, jako by ztratilo hodnotu. V životopisu mám roky zkušeností, cestovala jsem, mluvím cizími jazyky, vyřizovala smlouvy s hotely, dokázala zařídit zájezd od A do Z. Ale místo uznání jsem viděla jen pochybnost, že jsem prostě moc… dospělá.
Když jsem jela domů, dívala jsem se z okna tramvaje a přemýšlela, kolik žen asi prožívá to samé. Kolik z nás si ještě pamatuje doby, kdy nám svět ležel u nohou, a dnes se snaží přesvědčit personalistku, že čtyřicítka není důvod k vyřazení z výběru. Přitom nechceme víc, jen příležitost ukázat, že pořád máme co nabídnout.
Ten den jsem si doma udělala čaj a dlouho seděla u okna. Hlavou mi běželo všechno, čím jsem prošla. Dvacet let praxe, dvanáct let u jedné firmy, práce o víkendech, dovolené zrušené kvůli termínům. A teď? Na konkurzu mě odepsali během jedné věty. Člověk si v takové chvíli připadá, jako by celý jeho dosavadní život ztratil hodnotu.
Na chvíli jsem zvažovala, že pošlu e-mail s vysvětlením. Že napíšu, proč jsem odešla, že mě to prostě zlomilo. Ale nakonec jsem to neudělala. K čemu by to bylo. Oni by to stejně nepochopili. Místo toho jsem si otevřela notebook a začala psát motivační dopis jinak. Upřímně. Bez frází, bez hraní si na něco, čím nejsem. Napsala jsem, že hledám práci, kde se nehodnotí věk, ale zkušenost. Kde je důležitá spolehlivost, ne počet sledujících na Instagramu.
Nechci se litovat. Jen mě mrzí, že svět, který se tváří otevřeně a moderně, je někdy krutější než dřív. Mladí lidé si myslí, že čtyřicítka je věk, kdy už člověk nemá sny. Jenže já je pořád mám. Pořád chci cestovat, poznávat svět, být součástí týmu. Jen nechci bojovat s předsudky.
Od té doby jsem byla na pár dalších pohovorech. Některé dopadly dobře, jiné vůbec. Ale pokaždé, když se mě někdo zeptá na věk, už se nehroutím. Odpovím klidně. Protože vím, že pokud to pro ně znamená problém, není to místo, kde chci být.
Dnes už vím, že zvednout se a odejít nebylo selhání. Bylo to gesto sebeúcty. Nenechala jsem se ztrapnit ani zatlačit do kouta. Možná to tehdy vypadalo jako útěk, ale byl to krok k tomu, abych zůstala sama sebou. A to je možná víc než jakákoli pracovní pozice.
Jsem starší, ano. Ale taky silnější, klidnější a moudřejší. A jestli mě jednou přijmou do firmy, kde si toho někdo všimne, budu vědět, že to celé mělo smysl.
