Článek
Před více než třiceti lety jsem se stala babičkou a vzala jsem si Hanýska, který mi slíbil, že pojedeme na svatební cestu do Nepálu. Byl to můj životní sen, který mne později mnohokrát uvedl do pochybností, jestli má člověk své životní sny bezpodmínečně uskutečňovat. Zvláště v pokročilejším věku. Hanýsek byl v Nepálu už několikrát, jezdí tam sbírat brouky. Je mu dvaašedesát a není to na něm vidět. Mně je jednapadesát, mám vysoký krevní tlak a ještě nevím, že taky artrózu v kolenou.
Zahájili jsme tedy přípravy. Nejdůležitější bylo, abych zašla na Mariahilferstrasse a koupila v obchodě s látkami pana Komolky nejjemnější látku na závoje pro nevěsty. Z té ušiju síťky na brouky. Koupili jsme také dva pevné kufry a 84 polévek v pytlíku, dvoje pevné boty a klobouky proti slunci. Do kufrů jsme přibalili několik triček a šortek. Svetry prý nebudeme potřebovat, tak ještě spacáky a foťák. A samozřejmě taky krabice na brouky, éter, pinzety, špendlíky a dřevěné piliny. Objednali jsme letenky u Královské nepálské společnosti a odjeli vlakem do Frankfurtu, odkud letadlo startovalo. Do hlavního města Káthmándú rozloženém na náhorní plošině ve výšce asi 1.600 metrů.
V malé letištní hale, obložené červenými cihlami, jsme vyplnili formality a sbohem, civilizace! Nosiči se nám snažili vytrhnout kufry z rukou a naložit nás do taxíku. Kromě toho, že ten taxík vypadá už jako obsazený, je vždy ochoten ještě někoho přibrat a taky to vždy udělá. Člověk pak sedí někomu na klíně, dalšímu dýchá za krk a rukou přidržuje špatně přidrátované dveře. V podstatě se jezdí vlevo, ale odpočívá-li na silnici kráva, objede se kterýmkoli směrem.
V hotelu už na nás čekal šerpa Pasang, vedoucí naší malé expedice. Hned s Hanýskem rozložili po postelích mapy a začali sestavovat trasu. Půjde s nimi žena, budou asi potíže! Naštěstí nejde u sbírání brouků o turistické rekordy, takže máme v plánu se na některých místech pár dní zdržet. Pánové se dohodli, že najmou asi tři sběrače brouků a kuchaře. Nosiče přibereme později. Zatímco probíhají tyto přípravy a čekáme na úřední povolení trasy, potuluji se po městě a fotím. Chrámky, ověnčené kameny, bůžky a sošky. Ženy, mlátící obilí, na zdi srp a kladivo. Děti s nudlí u nosu, prašivé psy, posvátné krávy, obětované buvoly a spokojená černobílá prasata, válející se na hromadě odpadků v řece, ze které se bere voda na pití.
Na brouky se nejezdí v turistické sezoně, ale těsně před příchodem monzunu. Brodím se tedy s deštníkem blátivými loužemi a pozoruju cvrkot v přeplněných uličkách. Neznámé ovoce, spousta květin, koberce, svetry, kostěné korále, stříbrem zdobené lidské lebky. Kusy masa na prodej se černají mouchami, teď mezi nimi právě proběhla krysa.
Přípravy skončily. Odpoledne vyjíždíme autobusem do horského městečka Hille. V přeplněném autobusu trávíme i noc a následující dopoledne. Na zastávkách mám problém – muži si stoupnou k plotu, ale kam se má ukrýt žena, když nikde nejsou záchodky? Dusno je nesnesitelné, sedadla malá a tvrdá. V Hille nakoupíme zásoby na cestu – čaj, cukr, rýži, zápalky… a najmeme nosiče. V Hille také končí cesta, dále už musíme jít stezkou, vyšlapanou pro jednu osobu a jdeme směrem Mount Everest.
Nosiči skládají náklad do krosny, upevněné popruhem na čelo. Mají u sebe vždy hůl ve tvaru T, kterou si při krátkém odpočinku krosnu podepírají. Ráno se vydatně nasnídáme, protože další jídlo nás čeká až večer. Kromě potřeb na sbírání brouků, mého foťáku a dvoulitrové láhve s vodou je vše ostatní zabaleno v krosnách. Stoupáme pomalu husím pochodem kukuřičnými políčky, až někdy kolem poledne jsme konečně v džungli. Po krátkém odpočinku opět sestupujeme. Vzduch ztratil vlhkost a slunce nesnesitelně pálí. Ve vesničce na náhorní plošině už neměli několik měsíců vodu, musí ji nosit z řeky, vzdálené několik kilometrů. Nám už voda taky došla a začínají mne opouštět síly. Vydrž, musel bych pro tebe najmout další tři nosiče, aby tě nesli, prosí Hanýsek. Ale v dálce je už vidět cíl naší cesty, malá vesnička na břehu příjemné malé říčky. Už se brzy vykoupeš! Těší mně muž.
To mi dodalo síly. Hned po příchodu jsem se svlékla do plavek a chystala se ponořit. V mžiku byla kolem mne celá vesnice a okukovala mne z dálky dvou centimetrů. Tak velkou a tlustou bílou ženskou ( tehdy 70 kg) tady ještě neviděli! Bezmocně jsem se rozplakala. Dále jsem vstupovala do řek jenom v oděvu, jak je tady zvykem. Místní mají většinou jen ten jeden. Mezitím šerpové postavili stany a začali vařit rýži. Seznámili nás s ‚'didi'‘, která má chatrč u cesty a poskytuje kolemjdoucím místo k vaření. Za trámem má několik zažloutlých fotek a v truhle sváteční oděv. Její muž je někde na cestách.
V údolí říčky se několik dní zdržíme, neboť je to dobrá broučí lokalita. Kousek za vesnicí se říčka vlévá do veletoku Arun, který pramení v Tibetu. Na soutoku nevidím ani človíčka, lehám si tedy na bílý písek a pozoruji buvoly, ponořené až po oči v Arunu. Vypadají tak spokojeně, že se rozhodnu si do vody taky skočit. Rychle jsem zase vyskočila - voda měla asi 5 stupňů. Přišel Hanýsek a vychutnávali jsme ticho. Ne však na dlouho. Ze všech stran se k nám ploužili domorodci a v dlaních nebo v čepicích nesli kravská lejna plná brouků. Hanýsek se mi přiznal, že rozhlásil, že za brouky platí. Pro místní to bylo vítané přilepšení, ale já jsem myslela, že ho zaškrtím. V noci začala říčka podivně hučet a voda stoupala k našim stanům. Rychle jsme je sbalili a utekli výš. Z malé bystřiny se stal běsnící živel, valící v sobě klády a mrtvoly krav. Někde nahoře v horách muselo pořádně pršet.
Ráno přecházíme první visutý most, jeden z nejpevnějších, jak zjistím později. Proti nám jde kráva a rozhoupává most na všechny strany. Procházíme kolem malého letiště - u dřevěné boudy se pase stádečko ovcí a stoupáme znovu do hor. Je bouřka, svítí slunce, prší..... Sestupujeme a mě bolí koleno, jak se brodíme rýžovými poli a zase stoupáme, tentokrát stezkou vytesanou ve skále. Člověk se naučí přitisknout se ke stěně, když potká krávu, aby ho neshodila do propasti. A další mosty, s chybějícími prkýnky a provazem na přidržení, pod námi divoká bystřina. Když nepřejdeš přes ten strom, budeme ji muset obcházet tři dny, slyším varování. Večer nám postavili stany na hezké, velké, rovné ploše. Nikoho nenapadlo, že je to vyschlé rýžové pole. Celou noc pršelo a my se ráno probudili v bazénu. Nevím už, jestli jsem mokrá od deště, od potu, nebo od brodění se řekou. Rozhodně nic neuschne a pomalu začínám zapáchat. V noci se ale s Hanýskem díváme na nebe plné hvězd a zdá se nám, že si na ně můžeme sáhnout. Nocujeme uprostřed vesnic, protože jinde není místo pro stan.
Před několika dny jsem rozehřátá vhupla do horské bystřiny a pořídila si hexenšus. Museli jsme kvůli tomu zůstat tři dny na místě. Hanýsek má s sebou antibiotika a já nevím, co ještě, ale obyčejný aspirin je pod jeho úroveň. Šerpové mi koupili od nosičů hůl ve tvaru T a s tou housera rozbelhávám. Celá vesnice se ráno se zájmem dívá, kam jdu. Držím jednou rukou deštník, druhou se svlékám a křečovitě se snažím udržet se na bobku na rozmoklém jílovitém srázu. Pode mnou je samozřejmě propast. Hanýsek cestou ošetřil chlapce s hlubokou ránou v noze. Chlapec nás zato pozval do své vesnice. Děti s nudlemi u nosu a tváře polepené blátem, protože měly příušnice. V rukou připálené klasy kukuřice.Ta bezmoc, že jim člověk nemůže pomoci!! Ve vesnici byl zrovna pohřeb. Nebožtík je spálen a popel se vhodí do řeky. Z té se bere voda na pití.
Viděli jsme ale zasněžené špičky známých velikánů i mohutný veletok Arun, pramenící v Tibetu. Divokou džungli a obrovské stromy - každý z nich tvoří malý les. Viděli jsme bídu a těžké životní podmínky zdejších obyvatel, jejich školy a posvátná místa. Byli jsme všude vlídně přivítáni. A za pár dní už jsem si na útrapy zvykla a vnímala hlavně krásu přírody.
Zvykla jsem si i na to, že ať se vyšplhám, kam chci, vždycky nade mnou stojí kráva.
