Jak jsme dobývali nejvyšší horu Evropy

V listopadu začalo první kolo zjišťování informací a dopadlo celkem kladně – „Ty jsi asi magor, jet tam v zimě, to se rovná jisté sebevraždě, nejdříve v květnu!“ Během několika měsíců se podařilo nashromáždit dostatek informací a s Magdou jsme stanovili předběžné datum na květen-červen. Jenže do toho přišla nečekaná událost – opravdu se podařilo najít práci horského průvodce, což sice znamenalo nejkrásnější léto, které jsem si kdy mohl přát, ale také odklad expedice na příští rok, víc dovolené prostě vyprosit nedokážu.

Jenže začátkem září mi padla očekávaná stáž v Abu Dhabí a tudíž nebylo zrovna moc práce a odpověď na „co kdybych si vzal ještě týden neplaceného volna“ nebyla záporná
Do toho všeho se v ČR po několika měsících objevil kamarád Lukáš, kterého bych rád viděl. Jenže pokud odjedu na dva víkendy pryč, on se vrátí na Srí Lanku a opět se neuvidíme… Co tak se ho zeptat jestli na pivo nezajdeme namísto Prahy ve Francii? Naprosto nečekaná odpověď ANO rozhodla, jdeme do toho Podařilo se zlákat ještě kolegyni Markétku, která chuděra ani nevěděla, do čeho jde, ale ten týden zrovna neměla nic lepšího v plánu…bohužel pro ni.

Odjezd byl stanovený na páteční odpoledne, v Praze se přidala Marky, Lukáš kousek před Rozvadovem, cesta ubíhala v pohodě a noc jsme přežili v autě (my kluci) nebo pod širákem (Marky – jsme přece gentlemani!) schovaní za koupalištěm někde ve Švýcarsku, těsně za značkami „zákaz stání“ a „zákaz kempování“.

Odpoledne už jsme šlapali na chatu Rifuggio Vittorio Emanuele (2 735 m.n.m.) – náš basecamp pro aklimatizační výšlap na Gran Paradiso (4 061 m.n.m.).

Jelikož jsme skrz lepší aklimatizaci chtěli spát ve výšce dvě noci po sobě, v neděli nebylo kam spěchat a po bohaté snídani jsme vyrazili zdolávat Gran Paradiso až v 5:30. Po ne zcela jasné cestě v suťáku a nekonečném hřebínku jsme se po třech hodinách zcela propocení konečně dostali k ledovci. Slunce právě vycházelo, my nazuli mačky, připravili cepíny, navázali se na lano a vyrazili. Přechod spousty mostů nad hlubokými ledovcovými trhlinami zrovna neuklidňoval a přispíval k celkové únavě, což mělo za následek, že Lukáš se 250 metrů pod vrcholem rozhodl nepokračovat, abychom s Marky mohli postupovat rychleji.

Po cca padesáti metrech jsem začal cítit únavu (nebo výškovou nemoc) i já – točení hlavy ale nebylo tak silné, aby nás zastavilo. A když jsme na konci ledovcové části dohnali družstva, která měla předtím velký náskok, cítil jsem se zase líp. Skalky pod vrcholem byly úžasné a lepší pojmenování než „Velký ráj“ tohle místo nemohlo dostat!

Na vrcholu jsme strávili alespoň půl hodiny – kromě opájení se vlastní vyjímečností, kochání se a svačiny jsme pomáhali dojišťovat dva Italy, jež jejich vůdce nechal vystoupat k vrcholu naprosto bezradné samostatně. Na oplátku nám potvrdili, že ten „kopeček“ co vidíme v dálce je opravdu 4 810 metrů vysoká „Bílá hora“ – náš středeční cíl, a ukázali i nějaké další 4 tisícovky (Monte Rosa 4 634 m.n.m., atd.)

Až několikerá urgence od Markéty, že se jí blížící se mraky moc nelíbí, mě přinutila se s tímto úžasným místem rozloučit.

Lukáše jsme naštěstí našli, kde jsme doufali – některé mosty přes trhliny během dne roztály a při skákání přes desetimetrovou díru jsem byl rád že lano drželi dva lidé!

Na konci ledovce jsme dohnali Holanďany, které výšková nemoc potrápila víc než nás. Jeden zvracel a vypadalo to, že není schopný další cesty, volání vrtulníku zabránil jen chybějící signál mobilu. Odpočatý Lukáš odnesl jejich batoh a pomalu jsme sestoupili zpátky na chatu, kde nám za pomoc bohatě poděkovali orosenou odměnou.

Taliáni (jimž jsme teď už i s jejich vůdcem ukazovali cestu dolů) na slibovanou odměnu za jištění u vrcholu v bezpečí horské chaty nějak zapomněli…
V noci se nám hůř dýchalo – jedna teorie říká, že zůstat ve výšce 2 noci bylo správné rozhodnutí a chybějící kyslík donutil tělo produkovat víc červených krvinek.

V pondělí ráno následoval sestup k autu a přejezd do Francie. Už 50 km před tunelem jsme viděli obrovskou horu – zprvu jsme nevěřili, že už by to mohl být Mont Blanc… je opravdu obrovský! V Chamonix nás povzbudili – paní na informacích tvrdila, že se jí námi vybraná cesta „Normálka“ nelíbí, protože je skrz padající kamení v poslední době hodně nebezpečná. V domě horských vůdců nás s otázkou ohledně aktuální předpovědi počasí na vrcholu odkázali na Internet, ale alespoň potvrdili, že Normálka je schůdná.

Odpoledne jsme strávili několikahodinovým hledáním vhodného místa k vykoupání (marným, jelikož řeka je pod elektrárnou a případné vypouštění přehrady by mohlo plavce utopit). Alespoň jsme rozhodli, že nahoru půjdeme nalehko. Žádný stan, spacák a jídlo, abychom mohli u chaty Tete Rousse případně počkat na vhodné podmínky. Prostě zítra vyjedeme lanovkou, přespíme na Rousse (zajištěná jediná volná noc z úterý na středu), ve středu ráno prostě bude dobré počasí, my budeme odpočatí, zvládneme vystoupit na vrchol a do 17:00 stihneme sestoupit k poslední zubačce zpět do údolí…

Úterý bylo pohodové, snídaně, lanovka z Les Houches (1 000 m.n.m.) do Bellevue (1 801 m.n.m.), zubačka na Le Nid d’Aigle (2 400 m.n.m.) a přes bivak Refuge des Rognes (2 768 m.n.m.) pěšky na chatu Tete Rousse (3 150 m.n.m.) Lukáš nám dělal psychickou podporu cca do půli cesty, poté se vrátil, aby mohl připravit uvítací večeři v případě úspěšného návratu, nebo zalarmovat horskou službu v méně úspěšném případě. Povzbuzeni zvládnutím tříhodinové cesty za něco málo přes dvě hodinky jsme celé odpoledne odpočívali a psychicky se připravovali na zítřejší výstup. Stres se trochu snížil, když se objevila Sváťa s Davidem, s kterými jsme plánovali spojit síly, a domluvili odchod na 1:30 ráno.

Kvalita spánku byla ovlivněna nervozitou, a tak jsme vlastně byli rádi, když v 00:45 zvonil budík. Po rychlé snídani a navaření čaje do termosek jsme v 1:35 nabírali Davida se Sváťou a obešli první sněžné pole po kamenech, abychom neztráceli drahocenný čas nazouváním maček.

Všemi proklínaný kuloár byl takhle v noci v klidu, mírné problémy nastaly až když jsme narazili na skupinku poláku, kteří si pro jistotu cestu ke Gouteru (3 860 m.n.m.) prošli už včera a asi proto zabloudili. Poláky jsme nechali za sebou a po dvou hodinách cesty už jsme oblékali ledovcovou výbavu na starém Gouteru. Odtud začíná nekonečná tůra po ledovci a popravdě jsem rád, že díra, do které hrozilo spadnutí při jediném špatném kroku, nebyla díky tmě vidět.

Cesta se dá sledovat bez jediného problému – stačí následovat zástup čelovek před vámi. Jen byl problém rozpoznat, co jsou ještě čelovky a tím pádem kde končí náročné stoupání, a kde už začínají hvězdičky na nebi. Když stoupání konečně končilo, doufal jsem, že se objevíme u bivaku Vallot (4 362 m.n.m.), protože zde foukal opravdu silný vítr a potřeboval jsem se přiobléct. Když se ani po půl hodině světla domnělé Vallotky nepřibližovala, pochopil jsem, že jsou to zase jenom další lidé před námi.

K Vallotce jsme dorazili po pěti hodinách cesty v půl sedmé ráno. Zima, smrad ze záchodů, únava a asi hlavně vystřízlivění z pocitu, že jdeme super rychle, ba skoro utíkáme (prostě jsem si myslel že touto rychlostí budeme pomalu na vrcholu, a ne teprve u Vallotky) mi přivodili nemalou krizi. Naštěstí jsem nebyl jediný a tak jsme si dopřáli hodinovou pauzu – strávenou snahou o rozmrznutí a přemýšlením o tom, že se na vrchol nedostaneme…

Zde se ukázala výhoda lanového družstva a Sváťa s Davidem nás slabomyslné povzbudili k závěrečnému boji. Posledních 500 výškových metrů už jsme šli hodně pomalu, míjeli spoustu družstev vracejících se po úspěšném výstupu dolů. Vyhýbání se jim nebylo v některých místech, cca 40 cm širokých, kde z jedné strany je 70-ti stupňový svah a z druhé pomalu převis vůbec jednoduché. V jednom takovém Sváťě spadla GoPro kamera. Na jednu stranu bych rád viděl video, které za svou několika kilometrovou cestu natočila, na druhou oceňuji, že pro ni Sváťa neskočila a nestrhla nás dolů všechny.

9:30 ráno, po osmihodinovém boji, jsme konečně na vrcholu. Euforie, úžasné výhledy, radost z toho že jsem to dokázali společně, něco slovy nepopsatelného. Až jsme se z toho stavěli na hlavu.

Sice bylo trochu větrno, ale sluníčko hřálo tak, že se nám ani nechtělo dolů. Až připomenutí, že na vrcholu má horolezec za sebou jen polovinu cesty, nás přimělo k sestupu. Opět následovala nekonečná cesta po ledovci, pouze s krátkou zastávkou na Vallotce, kde jsme vyzvedli všechno nepotřebné závaží, jež jsme zde cestou nahoru odložili.

Endorfiny štěstí pracovaly a cestu dolů už jsme si opravdu užívali – sněhulák se sice opět nestavěl, ale koulování chybět nesmělo. Krátce po poledni jsme byli zpátky na Gouteru a od láhve vína na oslavu nás odradila jen opravdu vysoká vysokohorská přirážka. Následující skalky nás bavily a úsměv na tváři vykouzlili i horští vůdci, kteří některé klienty za peníze nahoru doslova vytáhnou.

Kuloár už teď odpoledne sice nebyl žádná sranda a kromě spousty padajícího kamení jsme viděli spadnout i jednu lavinu, ale všemu nebezpečí jsme se dokázali vyhnout a po třetí hodině odpoledne už jsme omývali nohy v potoku z tajícího sněhu u chaty Tete Rousse. Jelikož únava byla veliká a šance stihnout poslední zubačku malá, rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc – sice jsme neměli jídlo ani ubytování, ale to nás v ten moment nezajímalo – ono se to nějak vyřeší, vždyť jsme přece vylezli Mont Blanc!

S večeří pomohla polévka od Svátě a zbytky jídla od ostatních horolezců v kuchyňce a ubytování se po delším hádání na chatě také našlo (budíček od ostatních lezců kolem 1 ráno zas tak nepříjemný nebyl – my už jsme vstávat nemuseli, my už jsme tam byli)

Odpoledne jsme se konečně dostali k tomu, proč vlastně Markétka jela 3 000 kilometrů s námi a zdolávala dvě čtyrtisícovky – šli jsme lézt po skalách přímo v Chamonix!
Večer došlo i na splnění Lukášova přání – konečně nás další den nečekalo nic náročného a mohli jsme to zapít

Všichni spokojeni jsme v pátek ráno vyrazili. Nutná byla zastávka ve fabrice horolezeckého vybavení Simond umístěné hned vedle našeho kempu – co kdyby náhodou prodávali za velkoobchodní ceny. Za výrobní náklady to sice nebylo, ale výhodné ano – lana dvojčata, lezečky, péřový spacák, batoh, expresky… peněženka spokojená nebyla.
Nutné bylo i dokoupení včera vypitých francouzských vín a kafíčko a nasávání atmosféry tohoto úžasného místa v centru Chamonix.

Odpoledne skály po nočním dešti trochu oschly a tak jsme si na hranicích Francie a Švýcarska troufli i na vícedélky. Bez průvodce je to celkem sranda… první délku natáhla Marky – pohoda, druhá ještě jednodušší a super krátká, takže nemělo cenu, abych dělal štand, a šel jsem rovnou do třetí délky. Jenže ouha, obtížnost byla zničehonic úplně jiná, batoh na zádech extra výkony nedovoloval, to že nevidím na jističe klidu nepřidalo, ale hlavně mi vadilo, že vůbec netuším, jestli se to po pár metrech ještě neztíží.

Víc než tři presky jsem prostě nezvládl a nastoupila Marky – už s informací, že by to asi měla být 6a. Po velkém boji a několikerém přelezu do vedlejší cesty zaštandovala a já se za ní dostal jen díky vytahování se za presky a stoupání na borháky… Tato cesta prostě nebyla pro mě a už vůbec ne v časovém presu. Poslední délku už jsem zase dolezl v pohodě a po krátké radosti na vrcholu jsme mohli slanit dolů, což je s kompletně zamotanými novými dvojčaty bez prusíku docela sranda.

Večer nás ještě v 2 500 metrech někde uprostřed Švýcarska potrápila mlha, která nedovolila jet moc rychle, na druhou stranu alespoň nebylo vidět ten sráz, kam bychom se případně zřítili. Noc jsme strávili v příjemném kempu u jezera Walensee, kde nemohla chybět noční koupačka.

Sobotu jsme chtěli strávit v Lichtenštejnsku, ale jelikož hrad obývá princ a návštěvy nepřijímá, ferraty přímo nad hradem také nebyly a hlavní město Vaduz se dá projít během půl hodiny, hned po poledni jsme pokračovali k Bodamskému jezeru.

V Rakouském Bregenz jsme sice nenašli žádný volný kemp (nejlepším dnem kdy ukončit sezonu a zavřít kempy je sobota 15. září), za to nám kamarád Lukáš, co zde žije, poradil výborné ferraty Klettersteig Kanzale. Bez ferratové brzdy jen s odsedkama, bez helmy zapomenuté v autě… no na první pohled muselo být všem jasné, že jsme instruktoři na ferratových zájezdech. Ještě že zde lezl jeden pán v riflích kompletně na solo, ani sedák neměl.

Na Německém břehu v Lindau už kemp otevřený byl, a co víc, po koupání následoval i rozlučkový večírek ještě podpořený českou barmankou, která nás bohatě zásobila dobrým pivem.

Nedělní ráno nebylo nejveselejší… sbalit se a rozloučit se skvělými lidmi po úžasném týdnu není nic příjemného, ale výborný oběd od Lukášovy maminky v Tachově byl tou nejlepší tečkou za vydařeným výletem.