Článek
Ve firmě jsem pracovala šestým rokem. Nastoupila jsem jako administrativní pracovnice, ale postupně jsem převzala také fakturaci, komunikaci se zákazníky a část personální agendy. Když odešla kolegyně, její práci jsme si rozdělili, aniž by nám vedení zvýšilo platy.
Brala jsem 34 tisíc korun hrubého. Vzhledem k tomu, kolik povinností jsem měla, mi to už nepřipadalo odpovídající.
Po několika měsících přemýšlení jsem se rozhodla požádat o přidání pěti tisíc.
Na zaměstnance peníze nejsou
Šéf mě vyslechl a okamžitě začal vysvětlovat, jak složitá je ekonomická situace. Rostou náklady, zákazníci šetří a firma musí pečlivě zvažovat každou korunu.
„Teď prostě není vhodná doba. Musíme být všichni solidární,“ řekl.
Připomněla jsem mu, že jsem převzala práci po bývalé kolegyni a firma díky tomu nemusí platit dalšího zaměstnance.
Odpověděl, že si mé práce váží, ale momentálně mi přidat nemůže. Možná se k tomu vrátíme za půl roku.
Odcházela jsem zklamaná, ale rozhodla jsem se jeho argumenty respektovat.
O týden později přijel v novém autě
Následující pondělí se před firmou objevilo nové luxusní SUV. Když jsme se s kolegyněmi dívaly z okna, přijel šéf a začal nám nadšeně ukazovat jeho výbavu.
Kožená sedadla, panoramatická střecha, masážní funkce a nejmodernější asistenti.
Kolega se zeptal, kolik takové auto stojí.
„Necelé dva miliony. Ale máme ho na operativní leasing, takže pohoda,“ odpověděl.
Pak ještě dodal, že staré služební auto už ho nebavilo a chtěl si udělat radost.
Stála jsem vedle něj a vzpomínala na naši schůzku. Na přednášku o šetření, solidaritě a odpovědném hospodaření.
Když jsem se ozvala, byla jsem prý závistivá
O několik dní později jsem se šéfa zeptala, jestli skutečně není prostor pro zvýšení mého platu.
Připomněla jsem mu také nové auto.
Okamžitě se ohradil. Prý vůbec nerozumím podnikání. Auto je firemní náklad a leasingové splátky se nedají srovnávat se mzdami.
V tom měl částečně pravdu. Jenže mně nevadilo, že si firma pořídila auto. Vadilo mi, že ještě před týdnem mluvil o nutnosti uskromnit se, zatímco sám si dopřál dražší vůz hlavně proto, že ho chtěl.
„Nemůžete přece závidět každému, kdo něco má,“ uzavřel naši debatu.
Tehdy jsem pochopila, že další vyjednávání nejspíš nemá smysl.
Za dva měsíce jsem podala výpověď
Začala jsem hledat jinou práci. Překvapilo mě, že mi několik firem nabídlo přes čtyřicet tisíc korun za podstatně menší rozsah povinností.
Když jsem šéfovi oznámila odchod, najednou se peníze našly. Nabídl mi zvýšení platu o šest tisíc, pokud zůstanu.
Odmítla jsem.
Ne proto, že bych mu nepřála nové auto. Ale protože jsem už nevěřila jeho slovům o tom, jak moc si zaměstnanců váží.
Nakonec se ukázalo, že na vyšší plat peníze byly. Jen bylo potřeba podat výpověď, aby si vedení uvědomilo, že moje práce má taky nějakou hodnotu.
