Syn tvrdil, že potřebuje půjčit na nájem. O týden později přijel novým autem.

Mému synovi Davidovi je dvaatřicet let. Má dobrou práci, žije s přítelkyní a nikdy jsem neměla pocit, že by se potýkal s finančními problémy.

Proto mě překvapilo, když mi jednoho večera zavolal, že potřebuje půjčit dvacet tisíc korun.

Prý mu zaměstnavatel poslal pozdě výplatu a majitel bytu čeká na nájem.

„Mami, do dvou týdnů ti to vrátím. Jen nechci mít zbytečné problémy,“ vysvětloval.

Peníze jsem mu poslala ještě ten večer. Vzala jsem je z úspor, které si odkládám na opravu kotle.

O týden později přijel David na nedělní oběd. Když jsem se podívala z okna, uviděla jsem před domem stát nablýskané černé auto.

Myslela jsem, že si ho od někoho půjčil.

Jenže syn vystoupil a nadšeně mi začal ukazovat výbavu.

„Tak jsem si konečně udělal radost!“ prohlásil.

Auto stálo 640 tisíc korun. David vysvětloval, že dostal výhodné financování a část ceny zaplatil z vlastních úspor.

Zeptala jsem se, kolik musel složit předem.

„Sto padesát tisíc,“ odpověděl.

Několik vteřin jsem mlčela.

„Davide, takže tys měl sto padesát tisíc na auto, ale neměl jsi dvacet tisíc na nájem?“

Syn se zatvářil podrážděně.

Prý ty peníze šetřil speciálně na auto a nechtěl na ně sahat. Kdyby zaplatil nájem ze svého, neměl by dostatečnou akontaci.

„Vždyť ti to vrátím. Nevím, proč z toho děláš problém,“ řekl.

Vysvětlila jsem mu, že jsem půjčku pochopila jako pomoc v nouzi. Nenapadlo mě, že mu pouze umožňuji nechat vlastní úspory nedotčené.

„Takže sis raději půjčil od důchodkyně, než abys použil svoje peníze?“ zeptala jsem se.

Odpověděl, že rodina si přece má pomáhat.

Když jsem mu řekla, že se mi jeho jednání nelíbí, obvinil mě, že mu nepřeji nové auto.

Přitom bych mu ho přála z celého srdce. Jen ne za situace, kdy si kvůli němu musí půjčovat na základní životní výdaje ode mě.

Peníze mi nakonec vrátil, dokonce v původně domluveném termínu.

Jenže náš vztah to přesto poznamenalo.

Dnes vím, že se před další půjčkou budu ptát nejen na to, kolik potřebuje, ale také proč nemůže použít vlastní prostředky.

Nezlobím se, že si syn koupil drahé auto. Mrzí mě, že považoval svoje úspory za nedotknutelné, zatímco ty moje mu připadaly samozřejmě k dispozici. A nejhorší bylo zjištění, že na tom nevidí vůbec nic špatného.